Thor je ideální týmový hráč, ale mizerný sólista. To ostatně ukázaly první dvě sólovky, ve kterých se tenhle něžný barbar nedokázal odrazit ze dna průměrnosti ani v rámci rodného Asgardu, ani jako polobůh popleta na rušné hroudě jménem Země. A tak mu režírující Taika Waititi do třetice všeho dobrého nadělí jeho vlastní tým. Teď by konečně mohly jeho svaly a hlášky fungovat, ne?

Bohužel je to jen zbožné přání. Chválím Marvel za to, že Thora posílá do... hlubokého vesmíru. Právě asgardský princ byl pionýrem výprav za hranice Země, a tak je jen logické, že při rozšiřování marveláckého vesmíru (toho fyzického) je potřeba ho šoupnout do stejných končin jako Strážce galaxie. Do těch barevných končin plných pitoreskních postaviček, staveb i planet, ve kterých neplatí běžné hranice chování a humor se tu může bezuzdně proplétat s dramatem. Je to chytrá taktika, protože rozehráním vesmírné partie se zároveň připravuje živná půda pro nadcházející Avengers, kdy mimoni z vesmíru přijdu navštívit přízemní hrdiny z New Yorku.

Thor: Ragnarok: FOTOGALERIE

Thor Ragnarok ovšem nespadá do pastí příznačných pro oslí můstky mezi velkými eventy, naopak je v něm toho osudového a přelomového až až. Potíž je v tom, že Taika Waititi netočí pro lidi, ale právě pro ty mimozemšťany, o kterých jsem mluvil. Jako by vůbec netušil, kde je hranice mezi dramatem a humorem, jako by vůbec neuměl postavit v rámci scény dramatický oblouk (nebo alespoň bábovičku). Jasně, je z Nového Zélandu, to je pro některé lidi stejné jako kdyby byl z Marsu. Jeho střet se studiovou produkcí ovšem bolí hlavně diváka.

Třetí Thor letí kupředu neuvěřitelným tempem. Uvede se epickou scénou jak z Pána prstenů, na pět povedených minut se staví na Zemi, během dalších deseti vyřeší rodinné rozepře, a pak se nechá odhodit do dalekého vesmíru novou záporačkou, která má stejně jako Loki a Hulk ráda zelenou barvu. Jenže právě na gladiátorské planetě Sakaar se věci spíš zadrhnou, než aby se ještě víc rozjely. Taika Waititi jako svůj vzor v rozhovorech zmiňuje hlavně Carpentera a jeho brakovou legendu Velké nesnáze v Malé Číně. Kurt Russell coby Jack Burton v ní chce jen najít svůj náklaďák a naráží na bizarní čínské kung-fu čaroděje, které posílá k pánu směsí naivity, drzosti a toho, čemu se u nás říká "klika". Thor se vydává na podobnou pouť a bez kladiva hledá ztracené "koule". Hlášky mu jdou od pusy stejně dobře jako Burtonovi, jenže v Carpenterově filmu šlo o střet známého (film se odehrává v Čínské čtvrti v San Francisku) a neznámého, kdežto v Thorovi se mimozemšťan ocitá na mimozemské planetě, takže se jaksi nemá čemu divit.

Waititi je ve formě jenom v okamžiku, kdy se děj hýbe zběsile kupředu a vy nestíháte analyzovat prostředí ani kontext. Na gladiátorské planetě se ale především blábolí. V dlouhých dialozích se rochní Thor s Lokim, ale i Velmistr Jeffa Goldbluma, který nejraději mluví sám se sebou a je trochu křečovitý, protože si někdo bůhvíproč myslel, že Goldblum bude nejlepší, když bude hrát sám sebe. Budiž, jeho bratr Sběratel (Benicio Del Toro) byl v prvních Strážcích galaxie taky podivín - jenže naštěstí dostal méně prostoru a o to byl efektivnější, Goldblumův Velmistr je bohužel jen karikatura zdržující děj. Proto uprostřed filmu pořád na něco čekáme. Střet Thora s Hulkem je trestuhodně krátký, žádné jiné bitky v aréně se vlastně nedočkáme a to okolní budování světa režisérovi trestuhodně nejde. Tempu neprospějí ani časté návraty na Asgard, kde se Idris Elba nenápadně snaží poschovávat v horách několik milionů lidí a mydlí při tom po hlavách zaměnitelné CGI žoldáky. Nejvíc ovšem Waititi selhává v rozhodných okamžicích, kdy jde o skon některé z důležitých postav, klíčové citové pnutí, nebo obrat v zápase o osud civilizace.

Jako by se těch dramatičtějších scén bál, přeskakuje je bez zájmu a nenechá je vyniknout. V první chvíli (setkání Thora a Lokiho, příchod Hely) to považujete za klopýtnutí, podruhé (Valkýra a její příběh) za blockbusterovou nešikovnost, ale ve finálním zápase už je to vyloženě nešikovnost, která táhne film k zemi. K čemu je dětinské laškování a neustále vtipkování, když na papíře div ne antická tragédie není silná tam, kde to scenárista zamýšlel? 80s crazy komedii z tohohle Thora udělat nešlo. Vychází to možná v půlce scén a občas si i zavýsknete, zvlášť pokud si všimnete nějakého toho camea (doporučuji pozorně sledovat divadelní hru o Thorovi a Lokim v úvodu snímku), nebo vám dojde nějaká souvislost, ale Waititiho hyperaktivní styl rychle unaví a potenciál týmu Thor, Hulk a Valkýra není využit ani trochu.

Těžko říct, jestli je to chyba nezkušeného režiséra, nebo naopak výsledek přehnaného brždění ze strany Marvelu, ale nakonec tu máme opět toho trochu vykastrovaného asgardského poloboha, se kterým byste rádi zašli na pivo, ale jeho historky, ač náležitě barvité, plné velkolepých bitev a zvratů, vás rychle začnou nudit. Ono to totiž není o obsahu, jež si Marvel dost necitlivě vypůjčil z různých komiksů, ale o jeho podání. Všechny sólové trojky byly svým způsobem nestandardní - třetí Iron Man byl taky hodně rozjívený, třetí Kapitán Amerika to bylo rovnou maskované pokračování á la Avengers, ale třetí Thor jen dokazuje, že je blonďatý superhrdina pro Marvel nečekaným oříškem. Namixovat komedii a drama je nejtěžší z hollywoodských disciplín a mnozí by se hádali, zda vůbec tenhle koktejl patří do blockbusterového pojetí. Divák se totiž v podobně třeskutých filmech zvládne naladit jen na jednu vlnovou délku, a ta druhá ho pak vyloženě ruší.

Příklad za všechny, kde to s odřenýma ušima funguje? Strážci galaxie, ve kterých jsou ty pokusy o melodrama včas shazovány všemi postavami. Neříkám, že je James Gunn génius, ale rozhodně si s tím vhozením do studiového mixéru poradil šikovněji. Waititi létá jako hadr na holi od scény ke scéně a ačkoliv Cate Blanchett vypadá božsky a její Hela je první velká záporačka marveláckého vesmíru, v důsledku je stejně zapomenutelná jako všichni ostatní, komplet i se svým velkým černým psem a mrtvým kostelníkem, co má hustý obočí a ohnivou pleť.

Přes veškerou kritiku lze Ragnarok opatrně doporučit. Zvlášť pokud chcete všechny díly ze skládanky (potitulkové scény jsou ale tentokrát spíše servisní), baví vás barevný vesmír Strážců galaxie a musíte nutně vidět Hemsworthův sixpack. Marvel ovšem v té dětinskosti a dá se říct i přiblblosti zašel tentokrát tak daleko, že se mu rozpadá pod rukama nejen víceméně vážná premisa snímku. Zaměřením na prostého diváka, co má rád řachandy od Zdendy Trošky, totiž komiksový gigant nevědomky vytváří na trhu prostor pro menší, ale serióznější komiksové adaptace. A tak trochu v nás vzbuzuje obavy, že přes všechny ty rádoby vtipné hlášky nebude v Infinity War nad čím brečet, protože najednou nebudeme vědět, kde končí komedie a začíná apokalypsa.