Známá tvář Sandry Bullock dokázala opět nalákat miliony předplatitelů Netflixu. Už podruhé se tak dostala do nejsledovanější desítky historie téhle streamovací služby – před třemi lety si ještě větší úspěch připsala se sci-fi hororem V pasti (Bird Box). Za pozornost stojí, že se i tentokrát jedná o spolupráci se zajímavou evropskou režisérkou – Susanne Bier vystřídala zatím méně známá Nora Fingscheidt, mající na kontě velmi podařeného Narušitele systému.

Díky úspěchu Narušitele systému se Fingscheidt dostala k zámořské štaci, bohužel však jen námezdní povahy. Nejedná se totiž o její vlastní scénář, nýbrž filmovou adaptaci třídilné britské minisérie z roku 2009, kolem níž se v minulosti motala jména jako Christopher McQuarrie nebo Angelina Jolie. Projekt byl léta pohřben, oživilo ho až spojení se jménem Sandry Bullock, která se podepsala i pod produkci. Z Anglie se příběh přesunul do Seattlu, tedy na severozápad Spojených států, klíčové prvky shodně pojmenovaných děl však zůstaly stejné.

Bullock ztvárňuje ženu jménem Ruth, která je po dvaceti letech propuštěná z vězení. V mládí se totiž sama starala o malinkou sestru Katie, kterou jí chtěly úřady vzít – a během vyhrocené konfrontace Ruth zastřelila šerifa. Nyní se ocitá na svobodě a musí se znovu naučit žít ve společnosti. Už tak nelehkou situaci navíc znesnadňuje soudní příkaz, podle něhož se musí od nyní dospělé sestry držet dál.

Film představuje řadu dalších postav, jejichž životy ovlivní propuštění Ruth z vězení. Adoptivní rodina Katie, manželský pár (Vincent D’Onofrio a Viola Davis), který se nastěhoval do bývalého domu Ruth, sympatický kolega z práce (kníratý Jon Bernthal) i synové zastřeleného šerifa – všem těmto charakterům se vyprávění s chytře dávkovanými informacemi věnuje a vývoj se většinu času působí sympaticky drží v mezích pravděpodobnosti.

Na výsledku je znát, že Fingscheidt dokáže utahovat šrouby a v rámci scény budovat napětí směřující ke zlomovému momentu; zároveň však příběh podléhá trendům netflixovské (potažmo obecně zámořské) kinematografie, a tak některé zvraty působí přece jen trochu vychtěně a narušují osudové, přitom však pochopitelné směřování ke katastrofě. Možná se jedná i o daň za zkrácení vyprávění do formátu jednoho filmu – postav a jejich vnitřních pohnutek je přece jenom víc, než kolika se dostane adekvátního prostoru.

Atmosféru umocňuje hojné využití flashbacků, které střípkovitě osvětlují, co se tenkrát vlastně stalo. Přestože se zhruba po půl hodině zdá, že všechno je jasné, do závěru si scenáristé nechali jeden velký trumf, díky němuž lze film použít jako výchozí bod k podnětné debatě o morálce na způsob hry Krokodýlí řeka: Chování většiny postav se totiž ke konci ukáže jako vcelku opodstatněné a pochopitelné, přestože jednotlivé zájmy jdou samozřejmě proti sobě. A tak se divák ještě může ještě zpětně zamýšlet nad tím, na čí straně vlastně je.

Přehrajte si trailer Formálně se bohužel jedná o stejně zapomenutelný snímek jako jeho název. V jádru se jedná o zručně zpracované melodrama se sociálními prvky, vytvářející zajímavou síť rozhašených vztahů. Když ke konci navíc zazní klavírní verze Everything In Its Right Place od Radiohead, je jasné, že v životě těchto postav už nikdy nic na svém místě nebude – a to jako diváci vidíme vždycky rádi...