You Were Never Really Here. Tak zní v originále název tohoto brutálního dramatu, které rozhodně nemá nic společného s dětinským pošťuchováním tuzemské rapové scény. Naopak představuje skutečně temný a hluboký příběh o jednom muži na okraji, který se najednou dostal až za hranu. A ve velmi stylovém podání. Skotská režisérka Lynne Ramsey má za sebou relativní úspěchy s filmy Musíme si promluvit o Kevinovi a Morvern Callar, zároveň však bude asi trochu zlobivá, jelikož s pár produkcemi se už dokázala rozhádat. Čili zjevně ideální spolupracovník pro podobně laděného Joaquina Phoenixe, jednoho z hollywoodských enfant terrible. Takže spokojenost? 

Nikdys nebyl: FOTOGALERIE

Phoenix patří mezi mé oblíbence, jelikož jeho obětavost pro role je příkladná. I tenhle film s ním stojí a padá, jeho fyzické herectví dává vzpomenout na nedávný výkon Vince Vaughna v Brawl in Cell Block 99 a jejich vzájemnou bitku bych viděl opravdu hodně rád. Ale vraťme se k tomu podstatnému – Phoenix představuje životního zkrachovalce Joea, obtloustlého nemluvu, který žije s matkou a přivydělává si jako hitman; ale není to žádný elegantní John Wick, spíše hrubá síla, která situaci vyřeší tak, jak je prostě potřeba. Vyprávění nás s jeho každodenním životem seznamuje velmi pomalým tempem, a tak dlouho si vlastně nejsme jisti mnoha důležitými okolnostmi. Nemluvě o časté symboličnosti, v rámci žánru poměrně nezvyklé. Časem zjišťujeme, jaký je vlastně Joeův příběh, co ho formovalo a podle očekávání to není nic pěkného. S minimem prostředků nás však Ramsey udržuje v napětí, které prostě baví.

Scénář je dostatečně chytrý, aby nečekaně rozjel samotný příběh zhruba ve stejnou chvíli, kdy máme pocit, že už o Joeovi víme dost. Hrdina, jehož hlavními zbraněmi jsou kladivo a lepicí páska, totiž dostane za úkol zachránit dceru senátora ze spárů pedofilů. Velmi rychle a nečekaně se však situace zvrtne a my sledujeme klasický příběh o muži, který absolutně nemá ponětí, co se kolem něj děje.

Phoenixův uhrančivý výkon však není jediným atributem, předurčujícím mlčenlivý thriller k úspěchu. Vypravěčská úspornost Lynne Ramsey fascinovala už v jejích minulých dílech, tady opět dávkuje informace velmi střídmě a já na tuhle hru rád přistoupil. Tomu pomohla i tepající hudba Jonnyho Greenwooda, který si tak během krátké doby připisuje další skvělý soundtrack (po Niti z přízraků). Atmosféře pomáhá i hnus a špína nočního města, dávající vzpomenout na Scorseseho Taxikáře, nebo často nevyřčené násilí, v jehož jedinečně neuspokojivém podání si poslední dobou libuje S. Craig Zahler.

V předchozích odstavcích jsem zmínil několik připodobnění a všechny znějí poměrně pěkně, že? Pravda je taková, že tenhle film sympaticky mixuje řadu vlivů, a pokud se vám zmíněné kousky líbily a nechcete vše naservírované až pod nos, budete spokojeni. Přesto však novinka zmíněné kousky vlastně ničím nepřevyšuje a ani kategorii bizarních/brutálních thrillerů nijak zvlášť neobohacuje. Je to však taková zábava (v dost zvráceném smyslu slova), že mi to ke spokojenosti bez problémů stačí.