Každoročně hledám v programech kin a releasech DVD (dnes už spíš nabídce streamovacích sítí) taková ty poctivá béčka, která se snaží ohromit spíš jednoduchým příběhem, solidním řemeslem a tahem na branku. Je to totiž důkaz toho, že filmový byznys prospívá a dává šanci čerstvým talentům. Není to tak dlouho, co pro mne byl takovou připomínkou snímek Bone Tomahawk (u nás nakonec uvedený jako Skalp a kosti), který dal po letech snažení - a s mírnou dopomocí svého fanouška Kurta Russella - dohromady S. Craig Zahler. Brutální nekompromisní western s jednoduchou zápletkou, památnými postavami a hutnou atmosférou. To je ten recept, který hollywoodské blockbustery často stavějí na hlavu. I proto jsem byl na další zahlerovku hodně zvědavý. A teď je tady a dělá stejné vlny jako Tomahawk. Držková ve vězeňském bloku č. 99 ovšem nespoléhá na Russella, naopak překvapivě stojí a padá s výkonem Vince Vaughna.

Ano, toho Vince Vaughna, který ještě před pár lety hrál v nepříliš vtipných komediích, u nichž jste si hlavně lámali hlavu, jak může mírně obtloustlý Vaughn randit s Reese Witherspoon nebo Kate Beckinsale. U Brawlu ale budete mít úplně jiné starosti a Vaughnovi tentokrát chtě nechtě musíte fandit - ačkoliv totiž vypadá jako nácek, kterého v dětství krmili přesnídávkou ze steroidů, je to vlastně hodnej chlap, co se chtěl po vyhazovu z odtahovky postarat o svojí přítelkyni (Jennifer Carpenter). Proto se dal znovu na dealování. V práci mu to jde od ruky, a tak brzo vydělá na velký dům a silné auto, a dokonce přivede Jennifer do jiného stavu. Navzdory nepříliš čistému zaměstnání má ale pořád ještě svědomí, takže při přestřelce s policajty uzemní jednoho ze svých kumpánů, kterému prst na spoušti tancuje až příliš zběsile.

Všichni víme, že dobrými skutky je dlážděná cesta nejen do pekla, ale i za katr. A přesně tam Vaughn putuje. Než se naděje, má první návštěvu. Modří již vědí, že když za nimi přijde Udo Kier, nejedná se o narozeninovou oslavu. Udo přichází s neodolatelnou nabídkou. Pokud Vince ve vězení někomu udělá z hlavy gulášovku, dostane jeho syn k prvním narozeninám puzzle od Ravensburgera. Pokud ne, dostane Vince puzzle ze svého syna. Takové ty, co už nejdou složit.

To jsme někde v patnácté minutě filmu a od tohoto okamžiku už se Zahler v podstatě nezastaví, protože... no protože Brawl je ono klasické brakové béčko, ve kterém se hrdinové nebojí ušpinit a vlastně ani nemají na výběr, protože jednoduchá premisa vězeňského života nikdy nejde pro rvačku daleko. Vaughnova postava je bývalý boxer, měří dva metry a má kukuč, za kterým se může schovávat cokoliv. A přesto je první bitka opravdovým spektáklem, protože Zahler udělá z Vaughna něco na způsob bělošského Lukea Cage. Jenže tam kde Cage neškodně odhazuje postavy několik metrů daleko, tam jim Vaughn láme kosti, drtí čelisti a rozprašuje chrupavky.

Je to boží, protože snímek se v tu chvíli mění v klasickou turnajovku, kdy Vaughn musí rychle postoupit z vězení s minimální ostrahou do obávané věznice hlídané Donem Johnsonem. Právě v ní se skrývá tajemný blok č. 99 pro ty nejhorší z nejhorších, kam se musí Vaughn za svým cílem dostat. Nemá co ztratit, protože život jeho nenarozeného dítěte má absolutní prioritu. A proto nechává mluvit svoje pěsti, což je dobře, protože Vaughn nikdy nebyl skvělý herec. Naštěstí to ví on i Zahler, a tak Vince místo slov jednoduše nasazuje boxerský postoj a divák předem tuší, že jeden pravý hák vydá za pět minut dialogů. Resp. je přeskočí, protože protivníci už po bitce nejsou schopni souvislé konverzace.

Brawl je dokonalou ukázkou Grindhouse žánru, dost možná mnohem upřímnější, než jaké byli před lety schopni Tarantino a Rodriguez, protože Zahler si nepomáhá žádnými vizuálními kudrlinkami nebo obsáhlými dialogy. Ve Vaughnovi má neuvěřitelně silného spojence, který na sebe strhává veškerou pozornost, v úsporných kulisách a oldschoolových praktických efektech zase nástroj, jak vrátit diváka o třicet, čtyřicet let zpátky. Umělé krve je tu hodně, praskající kosti znějí správně surově a fatality jak z Mortal Kombatu jsou jak z prvních filmů Petera Jacksona - vyrobené na koleně, ale o to šokantnější. Možná, opravdu jen možná někteří z vás viděli bláznivou hongkongskou adaptaci japonské anime Story of Ricky. Film z devadesátých let je kultovní svou přehnanou brutalitou a vězeňským prostředím. Vsadím se o co chcete, že je Zahler jeho velkým fanouškem. Nechci spoilerovat, ale minimálně dvakrát Vince Vaughn někomu vyloženě šlápne do úsměvu. A je to moment, který si budete pamatovat hodně dlouho. Ostatně mám pocit, že stejně jako kdysi z Rickyho, i z Brawlu budou brzy kolovat po internetu všeříkající gify.

Ani se nechce věřit, že má film 132 minut. Uteče mnohem rychleji a velký podíl na tom má už zmíněný Vaughn a jeho dobrovolný ponor do stále větší temnoty. Bez dobrého herce v hlavní roli by to nefungovalo, a kdybyste se mne minutu před začátkem filmu zeptali, jestli je Vaughn dobrý herec, pravděpodobně bych se vám vysmál a omlátil vám o hlavu DVD Čtyř Vánoc. Jenže bych se mýlil, protože Zahler dokázal, že s ochotou a dobrým nasměrováním jde všechno. Pamatujete si Van Dammea v JCVD? Kdo by to do něj tehdy řekl. A Brawl dělá přesně stejnou službu Vaughnovi, který to snímku stonásobně oplácí a dělá z něj jeden z těch neopracovaných diamantů sezóny.

Takže... proč jenom sedm? No protože je to pořád jen grindhouse - brakové béčko pro velmi specifický druh publika. Na tohle musíte mít tak trochu náladu a koule, protože jinak je dětsky snadné to po pár minutách vypnout a nikdy se nedobrat podstaty. Já jsem rád, že jsem letos na sklonku roku viděl nejen Brawl, ale třeba i Wheelmana s Frankem Grillem, protože to jsou přesně ty snaživé malé filmy, které vás vyléčí z případné blockbusterové deprese. Je v nich srdíčko, jsou tam nápady a občas i překvapivé herecké šance. Zahler opět nezklamal a já už se těším na jeho další film. Jmenuje se Dragged Across Concrete (že by odkaz na scénu v Brawlu, kterou z hlavy opravdu nevymažete?) a hraje v něm většina herců z téhle pecky. Plus Mel Gibson. Absolutní těšingr.