Lynne Ramsayová se po zmařeném pokusu natočit Pevné pouto (Peter Jackson si bohužel posléze tento projekt uzmul pro sebe) oddala další literární předloze z pera současného autora. Musíme si promluvit o Kevinovi je kniha o matce, která se zoufale snaží vyrovnat s vraždami, které spáchal ve škole její náctiletý syn, a ve svých vzpomínkách pátrá po prvních projevech jeho vybočujícího charakteru. Celý román je psán skrze dopisy, které matka adresuje svému manželovi, a současně fungují jako určitá forma auto-terapie.

To se daří přenést i do samotného filmu. Snímek však svou strukturou knihu otrocky nekopíruje a dokáže fungovat jako autonomní celek. Přebírá subjektivní perspektivu matky, která neustále prostupuje svými myšlenkami a vrací se do chvil před tragickou událostí. Útržkovité exponování minulosti pak vcelku výstižně ukazuje psychiku zlomené ženy, jež znovu emocionálně prožívá minulé momenty. Film je tak spíše pocitově zabarvenou koláží oplývající množstvím interpretačně volných indicií, než klasickým filmem stavějícím na dramatickém ději se závěrečnou katarzí (i když i ta se v určitém ohledu dostaví).

Konec nepřináší rozřešení celé situace a film je uzavřen hlavně v rovině pocitové. Samotné téma se jednoznačnému závěru vzpouzí, nenabízí úlevu v tom smyslu, že lze pochopit, co přesně syna k jeho činům vedlo. Jednotlivé příznaky podivného chování nevedou k jasným závěrům. Film naopak velmi umně buduje svou nejednoznačnost situací. Kevin je od počátku velmi zvláštní dítě, ale snímek se nesnaží nabídnout zdůvodnění jeho činu. Stejně jako jeho matka totiž zjišťuje fakt, že to zcela není možné. Množství faktorů, které při jeho formování osobnosti měly vliv, nelze redukovat pouze na jeden z nich.

Přehrajte si trailer Film nenálepkuje, ani jednoznačně neoznačuje viníky. Přesto se mu daří od počátku zachytit určitou výhrůžnost, která pohlcuje běžné a jinak zcela nevinné situace rodinného života. Namísto idylky přichází znepokojení, přestože jeho zdroje nelze jasně pojmenovat či zařadit.

Musíme si promluvit o Kevinovi nabízí především portrét zmožené ženy, která přes netečný vnější projev prožívá uvnitř hluboké emocionální procesy. Na rozdíl od předlohy však tato skutečnost jejího odcizení znemožňuje vytvoření těsnějšího kontaktu s ní a síla knihy, která je založena především na otevření jejího nitra, se tak trochu otupuje.