Ztráta dítěte je jedním z těch témat, pro které když už se filmoví tvůrci rozhodnou, tak si musí být sakra jistí, že jej zpracují poctivě. To znamená komplexně, autenticky. Se vším tím špatným, ale i dobrým. Protože ať už jde příběh na dřeň sebevíc, správný film musí ukázat i nějaké to světlo na konci tunelu. Příkladů takových snímků bychom pak jistě našli desítky, třeba loňské Střípky ženy s Vanessou Kirby a Shiou LaBeoufem, které pokukovaly dokonce i po Oscarech. Teď se do toho Netflix každopádně pustil znova, tentokrát o něco méně ambiciózněji, méně intenzivněji, ale naštěstí pořád poctivě.

V hlavních rolích Špačka se objevují tak trochu nečekaně dva spíše komediální herci. Pokud ovšem čekáte, že Melissa McCarthy a Chris O´Dowd budou trousit hlášky, dělat vtípky a vytvářet humorné situace, pak jste na velkém omylu. Ve filmu je doslova jedna tak tak vtipná scéna, a i pod ní se skrývá spíš smutná pravda o tom, jak lidé reagují na bolest. Snímek se totiž točí okolo páru rodičů, kteří přišli o svoji několikaměsíční dceru. Příběh začíná rok poté, Lilly Maynard (McCarthy) pracuje v supermarketu, žije na malé farmě a jednou týdně jezdí navštěvovat svého muže Jacka (O’Dowd) do psychiatrické léčebny. Ten totiž trpí depresemi a později je odhaleno, že si chtěl vzít život. Potíž je v tom, že zatímco jejímu muži se dostává odborné pomoci, Lilly na vše zůstala sama, a začíná se to na ní ošklivě podepisovat. Dostává tak kontakt na bývalého terapeuta (Kevin Kline), který se teď živí jako veterinář, a zprvu se mu Lilly příliš pomáhat nechce. Pak ale na farmu přiletí digitální špaček, a zbytek už se můžete zhruba domyslet.

Hned zkraje musím říct, že jsem k filmu od začátku přistupoval s nízkými očekáváními. Režírující Theodore Melfi sice natočil povedené drama Skrytá čísla, McCarthy je ale ten typ herečky, kterou nelze přehlédnout. A teď to nemyslím jen velikostně. Její pouhá přítomnost často zastíní všechno a všechny ostatní, a já měl upřímně strach, že to bude i případ Špačka, jehož téma mě jinak zajímalo. Dobrou zprávou pro lidi, kteří tenhle můj sentiment sdílí, je že Melissa tentokrát díkybohu podala jeden ze svých subtilnějších výkonů. Není to tedy bez kompromisů, jako by si někdo z centrály Netflixu řekl, že jednoduše nelze natočit film s touto herečkou, aniž by aspoň jednou z něčeho nespadla, nebo na někoho excentricky neřvala. V rámci možností se ale ve Špačkovi drží při zemi, což je dobře, protože tak aspoň dostává šanci vyniknout scénář, zejména dialogy, které nabízí až nečekaně dost upřímných postřehů, které se často strefují do černého.

Nechci to samozřejmě přechválit. Zatímco totiž dialogy tnou často do živého, děj je jinak předvídatelný, a v rámci žánru nikterak nevybočuje z řady desítek podobných melodramat, které ročně v kinech i mimo ně vídáte. Špaček tak v zásadě stojí právě na oněch hercích, přičemž jasným vítězem je tady právě Chris O´Dowd v roli otce, jenž ztratil smysl života, točí se v kruhu, a nemá nejmenší ponětí, jak onu životní ztrátu překonat. Kdo s ním ale viděl třeba krátkometrážní Zprávu o stavu manželství, ten ví, že mu ty vážné role jdou fakt bravurně, a tady opět podává skvělý, komorní výkon, jenž vás bude nutit sahat po kapesnících. Ona ta dramatická sázka na dva komediální herce, kteří když chtějí, tak umí hrát, občas zkrátka klapne, a Špaček je toho perfektním příkladem.

Nicméně celou tu hříčku s digitálním špačkem, který chrání své hnízdo, a proto útočí na lidi v blízkosti svého stromu, bych klidně oželel. Je to místy dost kýčovitá snaha hýbat dějem, lepí se na to většinou jen trapné momenty, a navíc to vypadá dost hnusně. Co mě naopak potěšilo byli ještě herci ve vedlejších rolích. Vedle standardně sympatického Klinea jsem rád i za Daveeda Diggse, co je ovšem velká škoda, že takový Timothy Olyphant nedostal ve filmu bohužel víc než minutu. I na té malé ploše byl totiž výborný. Na druhou stranu chápu snahu tvůrců držet se tématu, a neodbočovat příliš do stran. V tomhle směru je Špaček vlastně příjemně kompaktní, nemá žádná hluchá místa, a celá zhruba stominutová stopáž díky tomu uteče jako voda. A příjemný písničkový soundtrack taky není k zahození. I když jestli v něčem snímek tlačí až příliš na pilu, je to nejspíš tady. Je to jako obvykle o vkusu.

Přehrajte si trailer Kolem a kolem zkrátka Melfi natočil docela povedenou konverzačku, která je díky dialogům jak dojemná, tak zdrcující, především ale zůstává v jádru lidskou, a to až do samotného závěru. Oba herci v hlavních rolích pak podávají skvělé výkony, které podráží jen fakt, že zkrátka víte přesně, co bude pokaždé následovat. Děj se pevně drží žánrového mustru, a podzápletka se špačkem z něj rozhodně nečiní o nic víc originální dílo, spíš naopak. Pokud se někdy ocitnete v náladě na depresivnější podívanou, má film jednoznačně co nabídnout. Do povinné „četby“ bych ho ale nejspíš nikdy nezařadil, a jestli nemůžete vystát Melissu, možná se mu radši úplně vyhněte.