Pokud zrovna není třeba porobit Avatara, vévodí oscarovým ceremoniálům v posledních letech feel-good oddychovky, s neokoukaným přesahem a výraznými ozvláštňujícími prvky. Pohádkový Milionář z chatrče koketoval se špínou indických slumů, Králova řeč překvapovala energickým podáním dobového retra, The Artist imitoval skvosty němé éry… a Terapie láskou vám bude motat hlavu lovestory dvou pošuků, které byste za sousedy asi úplně nechtěli.

Terapie láskou: FOTOGALERIE

Tenhle film JE nefalšovaný doják.V jádru jde ale o tu nejklasičtější romantickou komedii, jakou si lze představit. On, ona, spousta překážek mezi nimi a vůkol tlupa rázovitých postaviček. Fór je v tom, že ON je magor na práškách, vehnaný do srabu kvůli rozpadlému manželství. Přesto stále snící o své ženě, kterou už ale nejspíš dávno obhospodařuje někdo úplně jiný. ONA se snaží vyrovnat se smrtí manžela, což dělá přesně tak, jak jí její skvostně tvarované tělo dovolí - tedy, ehm, šuká s každým, koho potká. Zkrátka dva ukázkoví loseři… co spolu ale začali běhat, tančit, trávit čas, tak aby si mohli třeba dojít pro štěstí.

Možná je to příliš naivní půdorys, možná předvídatelná hollywoodská červená knihovna, do které někdo narouboval pár psychothrillerových, ale i pár pohádkových stránek. Ale přesto to náramně funguje, přesně tím povznášejícím způsobem, který dokáže divákům vlít do žil optimismus, aniž by je úplně odsekl od skutečného života kýčovitými banalitami.

Přehrajte si trailer Terapie láskou na maximum těží z pestrého vybarvení svých postav. Díky Jennifer Lawrence a Bradley Cooperovi nemůžete ani na chvíli pochybovat o jejich sympatičnosti, přitom si obě zvládnou projít iracionálními výbuchy, stresy, hysteráky a společenskými přešlapy, za které by je každý obyčejný člověk chtěl dekapitovat. Tyhle projevy loserství a tápavé asociálnosti jsou ale vpleteny do nesmírně řízných dialogů, efektně se nabalujících na sebe a nabírajících na vtipnosti. V těch figurách navíc není těžké najít i něco hlubšího, co vypovídá o našem hektickém světě, kde si každý nese svá traumata, svoje bolesti, prostě svý sračky… a buď jim hodlá čelit, klidně i neférovým nebo sebeshazovačným způsobem, nebo může dál vzlykat na verandě.

Není to prvoplánová oslava divnosti, ani utěšování bolesti sedativy. Spíš hledání pevných bodů v neurotické době, kdy člověk vyměnil pluh na poli za pohovku u psychoterapeuta. Kdy je zkrátka duševní klid a trocha štěstí tou nejcennější komoditou.

Terapie láskou je díky tomu komplexní romancí, vnitřně nesmírně živou a na své cestě za cílem i neodolatelnou. Režisér David O. Russell (toho času proslulý neurotik, slušně řečeno) ji natočil jako nenápadný virtuóz, který umí energií napěchovat i komorní dialogovou látku a vodí si precizně „na blízko“ své herce, ale i „na dálku“ běhající kameru. Ta je mimochodem fantastická, stejně neposedná jako myšlenky postav a stejně ladně omamná jako jejich pocity.

Ten film JE nefalšovaný doják, schůdná romantika do zlatého fondu. Má v sobě ale i nadstavbu – a je celkem fuk, jestli ji uvidíte ve výjimečné párové chemii, odzbrojující síle finále, v čistém, a přesto živelném formálním podání, anebo prostě jen v řeřavosti a místy až nekompromisní upřímnosti, s jakou se film dere ke sladkým emocím.

Takovou pecku si nechám líbit. A přeju jí každého zlatého plešouna, ale i každý probulený kapesník a každou podmaněnou diváckou duši.