Je až s podivem, do jakých výšin oblíbenosti se Nedotknutelným podařilo ještě před tuzemskou premiérou vystoupat. Současnou osmou příčku na CSFD - a byly časy, kdy okupoval i čtvrtou - by si rády nechaly líbit i filmy s mnohem větší tonáží, než je tento malý, vtipný a především hřejivý příběh černého lehkoživa Drisse a jeho bílého bohatého svěřence na vozíčku Phillipa. Paradoxně se tu nebavíme o filmu oslovujím vyhraněnou skupinu sentimentálních divaček ve věku 50+ (ty si s Internetem ještě stále netykají), ale o nejširší divácké základně, která se vyzná a dle pravidelné titulkové výzvy se samozřejmostí i hodnotí. Otázku, komu ho zaspavší distributoři budou poté, co už jej  stejně všichni viděli, promítat, necháme gentlemansky stranou.  

Úspěch Nedotknutelných jako takový však žádnou záhadou není – v dobrém jsou sbírkou osvědčených postupů, které tvůrci tu a tam trochu pootočili a opepřili. Zabrali i dobře zvolení sympaťáci v hlavních úlohách či lehké balancování na hraně nekorektního humoru. Přídomky jako „evropská apatowovka“, které si vysloužili, rozhodně nejsou pro jejich další dráhu k zahození a u příštích projektů se určitě zúročí.

Po první vlně nekritického nadšení však zpravidla přichází druhá, která přehnaná očekávání – k dobru věci -  zkrotí. Nedotknutelní si o dotek, někdy až netaktní šťouchanec, přímo říkají. Epizodní situace se tu vydávají za děj, vedlejší postavy nemají co hrát, zato ty ústřední postavy se až příliš brzo dostanou na jednu loď, aniž spolu co prožily. Pokud přistoupíme na to, že se jedná o svého druhu romantickou komedii, která si vystačí bez žen, přicházíme také o nezbytnou část příběhu – test vztahu. Ten většinou kolem třetí čtvrtiny filmu nechá partnery projít krizí, ověří jejich priority, zatřepe jistotami a odhodláním vystavit se protikladným silám, jež mohou pár do budoucna rozložit. Takový test ale u Nedotknutelných vůbec neproběhne, protože hlavní aktéři se mu z vůle scenáristů vždycky o chlup vyhnou. Ano, vzájemně se uvádí do svých světů, chvíli jsou dokonce „fyzicky bez sebe“, ale vztah jako takový na přetřes nikdy nepřijde. Není jej kam posunout a nejde si ani naplno užít okamžik opětovného spojení a nové „rovnováhy“.

Světy Philippa a Drisse se vlastně nikdy zásadně neprotnou. A to je pro příběh fatální. Přes všechnu zdánlivou politickou nekorektnost a rádobyvulgaritu se o vše jinaké jen zlehka a zcela neškodně otřou. Jeden pro druhého jsou totiž po celý příběh jen kuriozitou – hračkou, nikoliv rovnocennými partnery. Tenhle typ nedotknutelnosti, předpokládám, ale tvůrci na mysli neměli. Kdykoliv hrozí opravdu zásadní střet, uhnou k neškodné pohádce vytržené ze souřadnic našeho světa.

Argument „moc to tu řešíš, je to jen komedie“  neobstojí. Nikdo z nás si na nich přece nevynucoval, aby své postavy obtěžkali kontexty typu hulvátský černoch  z ghetta a prachatý paraplegik z paláce. Kontrast je to rozhodně zajímavý, ale tvůrci z něj nedokázali vytěžit víc. Pokud jsem vás neodradil, do kina rozhodně vyrazte už teď, americký remake o Afroameričanovi z Brooklynu, který dochází do paláce nedaleko Central Parku (to aby to na procházky/projížďky neměli daleko), bude mít odvahy ještě méně. Je škoda, že už evropský originál nechce být něčím víc a spokojí se s pozicí filmu, který vám zpříjemní toliko jeden večer. Napodruhé, obávám se, už  toho v něm moc nenajdete.