Je to sotva pár hodin, co získal Českého lva film Karavan režisérky Zuzany Kirchnerové o problematickém vztahu osamělé matky a jejího postiženého syna, a už tady máme další drama s podobnou tematikou. Svědčí to o tom, že tuzemští filmaři se nebojí hozené rukavice v podobě lidí s Downovým syndromem, což je jedině dobře, protože jde o téma, které si pozornost bezesporu zaslouží. Už jenom proto, že je opředeno mnoha předsudky a společenskými tabu. Tentokrát se do světa za hranicemi „normálnosti“ vydala režisérka Jitka Rudolfová (Hodinářův učeň, Život pro samouky), když se rozhodla prozkoumat pocity nastávajících rodičů, jejichž očekávání je zkalené pozitivním testem na Downův syndrom.

Rudolfová tím posunula veškeré otázky s tím spojené na samotný počátek, a sice do doby, kdy nikdo nedokáže říct, nakolik bude dítě stižené všemi těmi strašlivými vadami, jaké na vás vyskočí v okamžiku, kdy do vyhledavače zadáte „Downův syndrom“. V tom je totiž ta potíž – ačkoli je moderní medicína schopna neuvěřitelných věcí, s trizomií 21 nic nesvede. Dokáže akorát s jistotou říct, zda je nenarozené dítě touto genetickou vadou stiženo či nikoli. V jakém rozsahu, to nikdo netuší. Může se přitom jednat o velmi lehkou formu, která nepředstavuje pro nového človíčka žádnou velkou životní překážku, ale také o nejtěžší formu postižení, kdy je člověk trvale upoután na lůžko a odkázán na pomoc ostatních. Co byste v takové situaci dělali vy, kdybyste věděli, že čekáte postižené dítě?

Přesně tuto otázku klade Tanec s medvědem Lindě (Pavla Gajdošíková) a Markovi (Kryštof Hádek), dvěma mladým manželům se slibně rozjetými kariérami. On je pilot, ona houslistka. Mají se rádi, chtějí založit rodinu. Zářný příklad toho, jak si společnost představuje ideální život. Jenže tato idyla se zhroutí v okamžiku, kdy se vyskytne první náznak pochybností. Vše, co následuje poté, je učebnicová ukázka toho, jak se život v jediném okamžiku obrátí vzhůru nohama. To, co doposud bylo funkční a stabilní, stane se rázem disfunkčním a nestabilním. A to nejen mezi Lindou a Markem, ale i ve vztahu k jejich okolí, zejména rodičům a spolupracovníkům. Přidejte si k tomu ztrátu zaměstnání a máte gordický uzel, jehož rozmotání se zdá být neřešitelné.

Neřešitelnost situace je přitom stěžejní myšlenkou, s jakou režisérka Rudolfová pracuje. Scénář Lucie Bokšteflové je totiž o odvaze učinit rozhodnutí, kde ovšem žádné rozhodnutí není vyloženě správné nebo špatné. Nebo snad je? Místy až paranoidní situace se ničivým způsobem propisuje do života ústřední dvojice a narušuje doposud pevné rodinné vazby. Snímek přitom nenabízí rozhřešení, neukazuje prstem na jednotlivá rozhodnutí, nikoho neodsuzuje za jeho úhel pohledu. Na druhou stranu je zcela otevřený z hlediska důsledků jednotlivých rozhodnutí, a to nejenom Lindy a Marka, ale i jejich rodičů (Klára Melíšková, Vladimír Javorský, Zuzana Kronerová).

Pavla Gajdošíková se role osudem těžce zkoušené nastávající matky zhostila naprosto bravurně. Své kvality coby charakterní herečka zvládla v minulosti úspěšně prokázat jak v divadle a v televizi, tak i na stříbrném plátně (Chyby, Hrana Zlomu), nicméně Tanec s medvědem bude bezesporu patřit mezi její největší výzvy. Je to vlastně ona, kdo představuje středobod celého dění a na kom spočívá veškerá tíha společensky i lidsky vypjaté situace. Právě ona se musí potýkat s těmi nejpalčivějšími otázkami, aniž by měla jistotu, jak na to zareaguje její okolí.

Kryštof Hádek je rovněž skvěle obsazený a dává příběhu vlastní rovinu, postavenou na stereotypním vnímání otce jako živitele rodiny. Navíc jeho křesťanské rodinné prostředí vytváří další třecí plochy s okolním světem a buduje kolem Lindy a Marka zdi, jejichž boření se časem ukáže být nad jejich síly. Hádek mezi všemi těmi vyslovenými i nevyslovenými otázkami proplouvá ve snaze být manželce oporou, nicméně i pro něj je celá situace naprosto neřešitelná a časem i nad jeho síly. Čím víc se blíží okamžik, ze kterého již není návratu, tím větší trhliny mezi Lindou a Markem vznikají, přičemž Hádek je zvládá podat naprosto uvěřitelně a s velkým citem pro roli.

Ve vedlejší úloze exceluje především Klára Melíšková coby matka Lindy. Ta byla původně připravena stát se hlídací babičkou, aby se Linda nemusela vzdát hudební kariéry, nicméně krutá diagnóza odhalila až příliš mnoho trhlin v jinak dokonalém rodinném soužití. Z velké opory se rázem stává další kámen na krku, přičemž Melíšková impozantním způsobem ztvárnila vox populi, tj. většinový názor společnosti na postižení a otázky s ním spojené. Její hodnotovou protiváhu představuje Petra Špalková coby učitelka ze speciální školy pro děti stižené Downovým syndromem. Ta jediná ukazuje vlídnou tvář v celém tom společenském panoptiku, nicméně i na její postavě režisérka demonstruje, jak složité situace se s genetickým postižením pojí.

Přehrajte si trailer Z režijního hlediska předvádí Jitka Rudolfová poměrně slušnou vypravěčskou formu, opřenou krom zmíněného scénáře Lucie Bokšteflové rovněž o kameru osvědčeného spolupracovníka Ferdinanda Mazurka (Hodinářův učeň, Život pro samouky, Zahradníkův rok). Její pohled na palčivé otázky nenabízí líbivé odpovědi ani jednoznačná řešení. Místo toho nahlíží pod pokličku společenských tabu a nechává herce, aby divákovi nabídli všechny myslitelné pohledy na věc. Tu a tam se sice neubrání jistému opakování, když máte na chvíli pocit, že se příběh zacyklil, nicméně vždy dokáže z bludného kruhu najít cestu ven a ukázat vám celkovou hloubku problému až do naprostého konce.