Vzduchem se nese řev silného motoru a nadupané BMW se řítí po silnici. Ve vzduchu je cítit vysokooktanový benzín. V zatáčce jde osmiválec do smyku a nechá za sebou pruhy po spálených pneumatikách. Řidič bravurně vybere další ostrou a rovinkou se řítí k cíli. Ovšem pouze v představách malého chlapce s mentální poruchou, která ho navěky uvěznila v těle dospělého muže. Vysokorychlostní jízda je jeho nejsilnějším prožitek, když se s angličákem v ruce vrací domů s nákupem. Tak začíná film Spolu a už od první scény je jasné, že tady se bude mířit na filmové ceny. Kdykoli se totiž filmaři zaměří na každodenní dramata lidí trpících mentální poruchou, je z toho vítězství v hlavních kategoriích (Fany, Návrat idiota, kultovní Rain Man). Takže otázka zní, dojde si Štěpán Kozub pro Českého lva?

Režisér Martin Müller debutoval před pár lety odvážným autorským pokusem Poslouchej, kde se společně s Davidem Laťkou (hrůzostrašné Modelky s.r.o.) snažili vdechnout českým vztahovkám trochu nového života pomocí hororové zápletky. Úplně to nevyšlo, nicméně jejich novinka Spolu vrací režisérské a scenáristické duo zpět do hry a slibuje tentokrát úplně jiný zážitek. Zůstali sice u zkoumání mezilidských vztahů, nicméně namísto thrilleru se ponořili do duše obyčejných lidí žijících s neobyčejným hendikepem v podobě mentální poruchy. Sledujeme totiž osudy ovdovělé matky, která obětovala celý svůj život synovi Michalovi, stiženému blíže nespecifikovanou mentální poruchou. Důsledkem dlouholeté každodenní péče o něj bylo, že neměla nikdy dost času na dceru Terezu. Jenže ta právě teď prochází nečekanou životní krizí a trochu mateřské lásky by uvítala. Její návrat domů tak uvede strnulý život celé rodiny do pohybu a přinese zlomové okamžiky v životě všech tří hrdinů.

Už z traileru bylo jasné, že hlavní pozornost bude věnována Michalovi, protože je to právě on, kdo představuje středobod rodinného života. Jeho postižení z něj činí obtížně zvladatelného malého kluka v těle dospělého chlapa, což vede k nepřetržitému sledu větších či menších střetů s realitou (za všechny jmenujme nerudného prodavače v podání Václava Kopty). Štěpán Kozub je v roli Michala naprosto přesvědčivý a jeho grimasy, gesta a způsob vyjadřování navozují potřebnou směsici soucitu a lítosti nad chudákem klukem, který dokáže udělat svým blízkým že života peklo, aniž by za to mohl. On prostě nemůže být normální, což je základní kámen celého příběhu, ale i neustále předkládaného společenského přesahu.

Jen výjimečně probleskne skrz Kozuba větší míra pochopení okolního světa, než jaké by se dalo od jeho postavy očekávat, ale tomu se nevyhnul ani Tom Hanks ve Forrestu Gumpovi. Müller a Laťka kladou postupně ty správné otázky a trefně poukazují na to, že největším problémem našeho života je fakt, že některé věci prostě nedokážeme změnit. Jsme ve vleku událostí, jejichž koloběh můžeme ovlivnit jen pramálo, a přesto (nebo snad právě proto) toužíme po tom, aby se svět stal „normálním“ a my v něm mohli „normálně“ žít. Jenže mentální porucha je něco, co se nedá jednoduše napravit. Je to celoživotní postižení, s nímž se musíte naučit nějak žít.

Veronika Žilková hraje starostlivou mámu s takovou lehkostí, jako by to byla její každodenní rutina. Je z ní cítit obrovská únava, ale i naprosté odhodlání dát Michalovi veškerou lásku a péči i za cenu vlastního sebeobětování. Kamila Janovičová jako Michalova sebestředná sestra představuje katalyzátor událostí, když z jejího chování postupně vyplouvá na povrch, jak tragické osudy za sebou rodina má. Zatímco situace kolem Michala postupně graduje, dochází k hledání odpovědí na vyslovené i nevyslovené otázky jak u hlavních hrdinů, tak u diváků. Bohužel s přibývajícím časem se ukazuje, že nejslabším článkem slibně načrtnutého minimalistického dramatu je scénář. Opět. Možná za to může divadelní předloha, možná autorská snaha o co největší zjednodušení (tj. přiblížení příběhu „obyčejným lidem“, kteří netuší, jak se v ČR rozhoduje o opatrovnictví člověka), ale výsledek je bohužel rozpačitý.

Přehrajte si trailer Terezina snaha vyřešit situaci kolem Michala je podána tak zbytečně amatérsky a zcela nerealisticky, že to kazí celkově dobý dojem z prvotřídních hereckých výkonů Kozuba a Žilkové. Díky tomu se celé vyvrcholení rodinné krize zcela míjí s očekávaným (a potřebným) emočním nábojem a vzbuzuje v lepším případě mírně povytažené obočí. Je to strašná škoda, protože jinak mohla celá zápletka fungovat jako skutečná očista a společně s drobným dějovým zvratem přinést divákům to, co slibovaly trailery. Totiž silné drama s výraznými postavami. Nicméně i tak je Spolu jednoznačně nejsilnějším letošním českým počinem, byť především díky strhujícím hereckým výkonům.