Mezi cestou k sebepoznání a k totální sebedestrukci bývá tenká linie, a když do toho ještě přihodíte syna s mentálním postižením, vzniká potenciálně explozivní road trip, který fascinuje, děsí, dojímá i bolí zároveň. Snímek úspěšný už v Cannes překvapil i ve Varech a teď ho konečně můžete vidět i vy. Čím je tohle české „indie“ pojetí italského léta specifické a proč byste mu měli dát šanci?

Děj vypráví o 45leté single matce Ester (Aňa Geislerová), která tráví prázdniny v Itálii u své sestry a její rodiny. Když se druhý den probouzíme do zdemolované obýváku, rychle si spojíme, že Esteřin pobyt zde neprobíhá úplně podle plánu. Má s sebou totiž syna s mentálním postižením, který ovšem rychle dospívá, a zvládat ho tak jako dřív zkrátka začíná představovat čím dál větší problém. Ester se tedy rozhodne poněkud impulzivně vyhnout konfliktu, ukrást karavan a vyrazit se synem Davidem cestovat po Itálii stylem, jakým to (hádáme) dělávala během svého mládí. Improvizovaně.

Na jednu stranu tak debutující celovečerní režisérka Zuzana Kirschnerová vypráví standardní road movie s plejádou různorodých postav, které vstoupí a zase vystoupí do a ze života obou protagonistů (kromě Geislerové si tady velkou chválu zaslouží zejména neherec David Vostrčil v roli jejího syna), přičemž navštívíme několik lokací a překonáme pár tradičních překážek jako je třeba nedostatek peněz nebo benzínu, zatímco čekáme na nevyhnutelný výbuch emocí, jakmile se situace stane neudržitelnou. A že se takovou stane je jasné víceméně od začátku, což dává snímku hezký rámec a pomáhá s gradováním celé zápletky, i když je zvolené tempo vyprávění jednoznačně pomalejší, než bývá u českých rodinných dramat zvykem.

Vedle toho slow-burn postupu ale Karavan těží nepřekvapivě primárně z atmosféry. Ta, kdyby nebyla postupem času čím dál více zdrcující a zdánlivě neřešitelná (resp. bez dobrých řešení), je vlastně celkem idylická. Minimálně se to třeba odráží na vedlejší postavě mladší holky, která chvíli cestuje s Ester a Davidem, protože nemá žádný směr, žádné závazky ani žádné starosti. Právě kontrast mezi ní a Ester, která by přesně po něčem takovém toužila, ale z principu věci nemůže, začne být postupem času čím dál hmatatelnější a jakmile to vede ke konfliktům, je jasné, že tohle společné cestování nebude mít příliš dlouhé trvání.

Slunnou atmosféru letní Itálie bylo ale potřeba prodat i vizuálně, a o to víc mě překvapilo, jak světovou se povedlo Karavanu zařídit kameru. U americké indie produkce už bych řekl takový standard. V Česku? U takového filmu? Vůbec bych se nebál srovnávat třeba s takovým Aftersun, byť to není vždy tak rafinované z hlediska kompozice jako byla chválená festivalovka Charlotte Wells. Hodně scén se taky odehrává v noci, kdy je péče o Davida náročnější, tam jsem měl naopak pocit, že by trochu více světla neuškodilo. Obecně se ale dá říct, že Karavan vypadá a zní většinu času skvěle.

Moje jediné dvě větší výtky tudíž míří za charakterizací hlavních postav a taky k závěru. Na jednu stranu bych si přál vědět o životě Ester a Davida před tímhle road tripem trochu víc, minimálně abych si nemusel tolik věcí sám interpretovat, na druhou stranu mi ale přišla nadbytečná podzápletka, kde Ester naváže krátkodobý románek s náhodným Italem, který navíc vyústí v hodně zvláštní rozlučku. Pocitově mi to tam nesedělo, zpomalovalo to už tak pomalu plynoucí drama a o postavě matky to neřeklo nic, co bych nevěděl už předtím.

Samotné finále je pak sice jakási takási exploze způsobená tím, jak natlakované jsou předchozí události a taky že žádná bezstarostná jízda nemůže trvat věčně. Přesto bych si ale přál možná ještě o něco silnější, klidně i ošklivější finále, nebo alespoň jasnější závěr. Co se bude dít pak. Jaké jsou ty reálné následky Esteřiných voleb. A tak dále. Přišlo mi to jako tak trochu lehké vykoupení se otevřeným koncem, které funguje jenom proto, že jsme si museli řadu věcí sami interpretovat už předtím. 

Na české debutové poměry je ale Karavan pořád extrémně vydařené dílo, jehož autorka má ty věci očividně odžité, takže jejich ztvárnění ve filmu působí autenticky a nenásilně čili by měly být zajímavé a poutavé i pro lidi, pro které téma mentálního postižení není třeba zas tak horké. Karavan neudělá díru do světa, nebude se o něm mluvit tolik jako o Otci, Franzovi, Sbormistrovi či jiných prestižních českých dramatech. V ledasčem je přitom upřímnější, odvážnější. Byla by škoda ho zaspat.