Soudní exekutor Karel (Karel Roden) žije stereotypním způsobem života. V práci i v osobním životě postupuje přísně systematicky a spletitá pavučina paragrafů a zákonů pro něj představuje snadno definovatelný životní prostor bez hřejivého doteku lidských citů. Je rozvedený, s dospívajícím synem (seriálový Antonio Šoposki) si vůbec nerozumí a příliš entuziasticky nebere ani svůj vztah k podstatně mladší advokátce Lucii (Zuzana Kanócz). Celý jeho svět se ovšem zásadním způsobem otřese, když se do něj zaklíní lehce excentrická matka Matylda (Regina Rázlová). Ta přišla v milované Bratislavě za pochybných okolností o byt a Karlovi nezbývá než si ji nastěhovat k sobě. I se smradlavým psem. V tu chvíli netuší, jak těžké zkoušce bude coby odcizený syn vystaven, jakmile se u Matyldy začne projevovat Alzheimerova choroba.

Její nástup je přitom plíživý a strašidelně nenápadný, jak už to v životě bývá. Karel zpočátku vůbec nechápe, co se děje a vše připisuje na vrub ztřeštěnosti své matky, vysloužilé barové zpěvačky. Výčitky střídají výčitky, odkrývají se staré křivdy a na povrch vyplouvají nezhojené jizvy na duši rozpouštějící bezchybný Karlův svět jako sníh. A do toho všeho se pomalu otevírají červené dveře, za kterými číhá nesmiřitelný ničitel lidských osobností. Přiznám se, že úvodních 45 minut je mnohem tíživějších a ve svém důsledku i děsivějších než nedávný český psychologický thriller Přišla v noci, kde se také pracuje s principem mezigenerační odcizeností a rodinné home invasion. Tak mocnou sílu má propukající Alzheimerova choroba.

Televizní režisér Petr Slavík přitom navzdory obtížnému tématu a minimálnímu prostoru ve svém celovečerním filmovém debutu postupuje naprosto suverénně a už od prvního záběru prokazuje smysl pro ten nejmenší detail. Nebojí se použít voiceover, ovšem nikoli samoúčelně pro vysvětlování děje, ale pro oddělení dialogů od fyzických projevů hlavních hrdinů. Jednotlivé scény díky tomu získávají na intenzitě a dostávají až lehce surreální podklad. Co vás na první pohled rovněž zaujme, je pečlivě zvolená barevná paleta odpovídající chladnému a strojově racionálnímu světu soudního exekutora Karla. S její pomocí dokáže Slavík navodit dojem odtažitosti a emočního chladu člověka pomalu se hroutícího pod náporem rodinné tragédii. Geniální je také kamera Martina Štrby (Masaryk, Šarlatán), jehož zpytující pohledy do tváří jednotlivých aktérů rodinného utrpení odkrývají jejich hluboká vnitřní muka.

Karel Roden znovu dokazuje, že je doyenem českého filmového nebe. Kdykoli se objeví na plátně, vidíte před sebou osudem zkoušeného syna trpícího pod náporem neřešitelných situací vznikajících kolem nemocné Matyldy. Jeho přerod v mučedníka odhodlaného postarat se o matku navzdory ztrátě milované Lucie je zcela uvěřitelný a vy se přistihnete, že mu vlastně závidíte, protože kdo z nás by byl tak silný (nebo zoufalý) a uměl se postarat o trpící matku sám, bez pomoci specializovaných zařízení? V mých očích tímto složil Karel Roden reparát po nepovedeném Indiánovi a vrátil se na herecký vrchol, kam právem náleží. V superlativech lze hodnotit i Reginu Rázlovou. Ta se po smutných životních peripetiích plně rehabilituje jako vynikající herečka a dává vzpomenout na všechny své silné (byť vesměs předrevoluční) role.

Bohužel s výjimkou Rodena a Rázlové působí ostatní postavy lehce neživotně a měl jsem problém je vnímat jako aktéry stejného dramatu. Zamrzelo i několik dalších věcí, především naivně stereotypní pohled na profesi soudního exekutora, které je stále připisováno jakési celospolečenské stigma z předluženosti českých domácností. Nepříliš zdařilé je rovněž vyobrazení problémové mládeže poflakující se po klubech, na němž se snad od dob Lásky z pasáže nic nezměnilo. Ale chápu, že film je určený pro starší publikum a jeho představa zlovolných fracků hulících trávu a opovrhujících rodiči bude zhruba odpovídat tomu, co duo scenáristů (Nataša Slavíková a Petr Slavík) v tomto směru vymyslelo. 

Přehrajte si trailer Nepříliš organická je i role advokátky Lucie zastupující ve filmu racionální hlas rozumu. Ještě hůř potom působí vykreslení sadistických zaměstnanců pečovatelského domova, kam Karel na nějaký čas Matyldu přeci jenom zavře, než se rozhodne dotáhnout svůj kříž až k poslednímu zastavení na křížové cesty za vykoupením. Tady už to hraničí s nechtěnou parodií, podobně jako návštěva sociální pracovnice. Jenže ono to nakonec vůbec nevadí, protože po každé dějové odbočce se pozornost tvůrců vrací zpět k Rodenovi a Rázlové, jejichž dojemný herecký koncert je natolik procítěný a skvěle zahraný, že snadno zapomenete na veškeré nefunkční scény.