Jedním ze znaků diktatury je i to, že se v ní lidé ztrácejí bez vysvětlení. Žádný soud. Žádné obvinění. Najednou jsou pryč. Proto představuje pro Eunice v Navždy s vámi takovou katarzi, že si může po dekádách nejistoty vůbec přečíst v archivu, který byl nedávno zpřístupněn veřejnosti, úmrtní list manžela. 

Není náhodou, že dva silné brazilské snímky o zločinech vojenské diktatury, která se v zemi držela u moci mezi lety 1964 a 1985, přišly krátce po sobě a bodovaly na Oscarech. Je to jen hrstka let, co Brazílie uznala pochybení a zpřístupnila archivy pro tamní veřejnost. 

Nelze se tedy divit, že se podstatná část Tajného agenta odehrává v pro thriller poněkud neobvyklém prostředí, jakým je archiv. Konkrétně archiv města Recife, které je rodištěm brazilského režiséra jménem Kleber Mendonça Filho a dějištěm jeho nejnovějšího filmu.

Univerzitní profesor Armando, nyní vystupující pod jménem Marcelo Alves, najde právě v tomto městě i se svým synkem Fernandem azyl v domě Dony Sebastiany (úžasná Tânia Maria), která ubytovává odpůrce režimu a politicky stíhané. Její dům je místo hemžící se falešnými identitami – a přesto je tu k nalezení upřímnost, kterou se autoritativní režimy snaží potřít, a zdejší obyvatelé jsou v něčem transparentnější než jinde. 

Armando, který se skrývá se před režimem (proč, to dlouho není jasné), získá místo na městském úřadě, kde ve volných chvílích pátrá po rodném listu matky, která zemřela a kterou jako kdyby dějiny vymazaly. Armando ji usilovně hledá v archivech, jen aby v nich byl on sám později nalezen. 

Tajný agent sice nabízí kvazibondovský otvírák, který představuje jak hrdinu, tak absurditu jeho okolí a zároveň působí jako závěr jiného příběhu, ale navzdory tomuto úvodu a názvu je brazilský snímek mnohem spíš politický procedurál o (historické) paměti a o tom, jak nás formují vzpomínky, než špionážní thriller plný napětí a přestřelek. Tajný agent by se mohl stejně dobře jmenovat Skrytá identita. 

Ne že by se Tajný agent zcela vyhýbal tropům špionážního thrilleru: jsou tu uřezané končetiny, úniky před najatými vrahy, vyšetřovaní, zkorumpovaní poldové, ale výsledek má k tradiční žánrové podívané daleko. Režiséra Klebera Mendonçu Filha zajímá spíše to, jak politika vstupuje do všednodennosti a jak z profesorů udělá muže se sklony k násilí. Jak říká Armando: „Nemám násilné sklony, ale jeho bych umlátil kladivem.“

A možná ještě víc fascinuje magie filmu. Mendonça Filho před tímto filmem natočil dokument Portréty přízraků (2023) o ztracených kinech svého rodného města Recife, kde se Tajný agent odehrává. Tam, kde jako kluk viděl Star Wars, dnes stojí hematologická klinika. 

A právě v tomto kině pracuje ve filmu Armandův tchán jako promítač. Je to práce, při níž je nezřídka svědkem toho, jak se v promítacím sále pod ním páry oddávají orálnímu sexu. Zatímco film jako takový se oddává orální historii. Tajným agentem totiž prostupuje linie ze současnosti, v níž dvě studentky přepisují historické audiozáznamy, zatímco se snaží zrekonstruovat, co se v jejich městě v sedmdesátých letech přesně dělo. Pro režiséra je zásadní vztah mezi minulostí a médiem, záznamovým materiálem, ať už jde o pás celuloidu nebo magnetofonovou pásku. 

Film a kino je tedy místem nostalgie a budování kolektivních vzpomínek celého společenství, což se projevuje i tak, že jednou ze zásadních vzpomínek Armandova synka z této doby je jeho posedlost filmem Čelisti, které mu otec zakazoval vidět. K Čelistem odkazuje i jeden incident z úvodu filmu, ilustrující mistrovskou soudržnost snímku, který by se mohl ve své ambici a rozpínavosti snadno vymknout. V něm se v žraločích útrobách během městského karnevalu najde lidská noha, která započne vyšetřování a přeroste až do městské legendy, kterou Mendonça Filho dotahuje do mistrovské surrealistické sekvence plné pulpového humoru.

Suverenitu režie podtrhuje způsob, jakým Mendonça Filho pracuje s mizanscénou. Nacházíme se v roce 1977 a každá scéna, plně realizovaná, dýchá sedmdesátkami. Živost a autenticita zalidnění se projevuje mimo jiné v tom, že i postavy, které nejsou víc než komparzem v pozadí, viditelně žijí své vlastní životy (viz zmíněné radovánky v kině). Režisér tu kombinuje zavedené herce v čele s excelentním Wagnerem Mourou s neherci, které nezřídka tvoří jeho vlastní sousedi. Navození Brazílie 70. let funguje bezvadně. 

Jak popisuje režisér ve svém rozhovoru s Christinou Newland, kostymérka nelistovala módními časopisy, ale dívala se do rodinných alb, na to, co lidé skutečně nosili v polovině sedmdesátek. Většina lidí nemění svůj šatník ani nepředělává byt každý rok, takže novější kusy koexistují vedle starších. Podobně přistupoval k dobovým kostýmům a scénografii showrunner Matthew Weiner v seriálu Mad Men.

Podobně jako v případě Navždy s vámi, i zde do dobového filmu prostupuje mírně zcizující prvek současnosti, když se studentka Fátima snaží zrekonstruovat, co přesně se v Recife 70. let dělo a jaký vliv to má na současnost, získává tak prožitek diktatury skrze historické prameny (od očerňujících novinových výstřižků po autentické audionahrávky). Kleber Mendonça Filho jejím prostřednictvím demonstruje, jak historické prameny dějiny zároveň uchovávají i zkreslují.

Tajný agent se vyznačuje nesmírně rafinovanou distribucí informací – mísí se současnost, vzpomínky, flashbacky, audiozáznamy, které studentky poslouchají desítky let poté, paralelní perspektivy… Časové roviny se střídají a brazilským časoprostorem se pluje se žraločí obratností. 

Neméně sebevědomě snímkem vykračuje Wagner Moura, který získal loni za roli cenu v Cannes podobně jako jeho režisér. Moura je v kůži Armanda naprosto přirozený. A musím poznamenat, že pokud měl být letos na Oscarech oceněn herec ztvárňující dvojroli, uvítal bych, kdyby soška byla putovala k Mourovi.

Tajný agent už svou úvodní scénou, v níž Armando narazí na tlející mrtvolu před místní pumpou, vyvolává dojem rozkladu politických institucí i morálky, zobrazuje korupci policie i státu, který by vědce raději viděl ve službách dobře platících, spřátelených soukromníků než pod hlavičkou řádně fungující, nezávislé veřejné instituce. Všude bují klientelismus a cynismus. 

Je to snímek napínavý, potměšilý, nesmírně sebevědomý a živý. Takový, který působí jako okno do minulosti, skrze které můžeme špehovat postavy a jejich autenticky zalidněný svět. 

Přehrajte si trailer Armando do Recife přijíždí během karnevalu a jistá karnevalovost co do barevnosti a roztodivnosti charakterů a situací provází celý snímek. Je to podobná oslava filmu jako režisérův předchozí dokument o melancholické magii zaniklých brazilských biografů. 

Kleber Mendonça Filho v Tajném agentovi vytvořil obdivuhodnou, individualizovanou fresku Brazílie 70. let, připomínající raného Paula Thomase Andersona nebo práci Roberta Altmana. Komplikovaná narace a střípky informací zde přispívají k ještě většímu ponoru do historického momentu prožívaného stíhaným jednotlivcem. Mendonça Filho dobře ví, že vzpomínky jsou mnohdy barvitější než dějinná realita a že člověk se může ve svém životě vyznat až s odstupem.