Kolem brazilského titulu Navždy s vámi již delší dobu před oscarovým večerem panoval onen zlatavý ruch. Mezi nominanty patřil film k favoritům, přičemž hlavním soupeřem byl zejména snímek Emília Pérez. Jenže zatímco okolo muzikálového thrilleru vody vířily čím dál divočeji a jakékoliv dohady o kvalitách filmu byly většinou umlčeny rostoucími kontroverzemi, brazilské drama pohodlně sbíralo vysoká hodnocení ze všech stran, až si nakonec pro toho Oscara opravdu došlo. Zejména v našich končinách by navíc snímek mohl silně zarezonovat, neboť se zabývá tématem, jež je s naší historií i kinematografií velmi úzce spjato.

Podíváme se totiž do Brazílie sedmdesátých let minulého století. Podobně jako v Československu totiž v největším jihoamerickém státu tou dobou panoval totalitní režim, neboť roku 1964 zde byl svržen prezident Goulart a vlády se až do roku 1985 chopila armáda. Ta sužovala obyvatelstvo tvrdými represemi a čistky nepřátel režimu se staly běžnou součástí každodennosti, což zapříčinilo mnohé tragédie. Právě na jednu takovou nesmyslnou ztrátu si posvítí děj tohoto filmu, který nás zanese do malebného domku na pláži v prosluněném Riu de Janeiru. V tom žije dobrosrdečná a vždy usměvavá rodinka Paivových.

Navždy s vámi: FOTOGALERIE

Hned zpočátku jsme vtaženi do běžné rutiny této roztomilé famílie. Všichni jsou na sebe hodní a prvních pár desítek minut se tak nese v přívětivě idylickém duchu. Hlava rodiny, bývalý poslanec Rubens Paiva, je zde ztělesněním ideálního otce. Je přímý, laskavý, na své děti vlídný a vždy milující. Filmu se tak ve velmi důležité první části perfektně daří Paivovy prokreslit jako rodinu, v níž je vše v pořádku, neboť mezi všemi jejími členy panují silná pouta, která jen tak něco nepřetrhá.  

Tomu přispívají zejména uvěřitelné a velmi výrazné herecké výkony všech zúčastněných. Sveřepý part Fernandy Torres jí právem vynesl oscarovou nominaci. Byla by však škoda kvůli tomu opomínat to, jak povedeně se svých rolí zhostili její kolegové. Zejména dětské postavy v tomto ohledu nesmírně vynikají, neboť právě díky nim je silně znásoben prvotní dojem teplého domova, který je následně rozerván. I Selton Mello jakožto dobrotivý otec a tichý bojovník proti režimu je ve své roli velmi pevný, což jen umocňuje ostrý kontrast mezi tím, jak rodina působí před a po onom zvratu.

Jde o lehké spoilery, nicméně operovat s touto událostí musíme. Do idylického života této velké a láskyplné rodiny totiž náhle vstoupí nezvaní hosté, kteří bez vyzvání či zjevného důvodu jednoho dne tatínka odvedou k výslechu. Eunice a jejích pět dětí tak náhle zůstane bez největší opory, což má samozřejmě zdrcující dopady. Stejně tak zdrcující je ale dojem, který se následně filmu daří budovat. 

V jeho středu totiž stojí silná ženská hrdinka, jejíž zarputilost, odhodlání a pevná víra ve spravedlnost dodávají záviděníhodnou sílu celé rodině i jí samotné. Právě zde je proto opět potřeba pochválit pamětihodný výkon Fernandy Torres, který není bohatý na výrazné projevy. Jeho moc tkví právě ve stálém odhodlání, které je znát z každého gesta hlavní hrdinky. Našinci jsou dobře známy brutální scény výslechů či věznění bez zdánlivého důvodu, neboť česká kinematografie je na zpodobňování totalitní kapitoly našich dějin velmi bohatá. Brazilci však rozhodně také mají k diktaturám co říct, vyobrazení příšlušníků režimu, jejich praktik a mučivého, až kafkovsky působícího věznění, je tak mrazivě silné. 

Silný kontrast mezi idylickým začátkem a drsnou realitou po zvratu je velmi markantní a snímek s ním operuje velmi dobře. Příběh plný hlubokých hodnot a jednoduchých, přesto platných pravd, velmi snadno zarezonuje prakticky s kýmkoliv, v čemž tkví jeho hlavní síla. Výsledný dojem by však mohl být ještě o poznání intenzivnější, kdyby bylo omílání těchto pravd pouze lehoulince zkráceno. Kvůli téměř dvouapůlhodinové stopáži místy snímku totiž dochází dech a zjevné křivdy jsou tak neustále opakovány. To zamrzí zejména s ohledem k tomu, že do příběhu posléze vstupuje poměrně dlouhý epilog, který nepůsobí příliš kompaktně se zbytkem děje.

Jistě, můžeme namítat, že jde zejména o fascinující příběh Eunice, která se dovedla přes všechny útrapy života i systému poprat s něčím těžko pochopitelným. Proto je potřeba ukázat její působení v OSN i to, jak to nakonec s manželem dopadlo. Dovedu si však představit, že téma by mohlo být údernější, kdyby se děj zaobíral pouze událostmi okolo zmizení manžela, případně by je bral jen jako zápletku, která odstartuje zbrazení kompletního životního příběhu této bojovnice za lidská práva. Režisér Walter Salles se však rozhodl, že do funkčního celku rámovaného pátráním po zmizelém manželovi zařadí poměrně dlouhé vyrovnávání se s minulostí, v němž vidíme, jak to s celou rodinkou dopadlo. Jistě to bylo potřeba vidět, nicméně by to zasloužilo buď podstatně více, nebo podstatně méně prostoru.

Přehrajte si trailer Díky vždy poutavé hudbě Warrena Ellise a autentické kameře, jíž namísto stativu třímala lidská ruka, je navíc atmosféra filmu velmi autentická a lidská. Vzhledem k několikrát zmíněné sdílené historické zkušenosti je tak velmi snadné se hlubokým příběhem nechat vtáhnout a fandit hlavní hrdince v jejím donkichotském boji proti sprostému bezpráví. Všechny křivdy jsou silné a sprosté, jakékoliv drobné vítězství velmi uspokojující. Navždy s vámi je tak místy zdlouhavé, nicméně vždy dojemné nebo mrazivé. Povedené dílo, které perfektně zapadá do oscarové škatulky.