Nedávno jsem zaznamenal tweet, v němž pisatel bědoval, že v případě mimořádných událostí bychom potřebovali něco rychlejšího, než je podcast, a dostupnějšího než televizní vysílání. Myslíš třeba rozhlas, dostalo se mu odpovědi. A právě rozhlas, polozapomenuté médium, hrálo stěžejní úlohu během událostí pražského jara.  

„Chceme světlo! Chceme více světla!,“ skandující studenti pochodující přes Strahov večer 31. října 1967. Jejich požadavek je doslovný, jelikož na kolejích stabilně nefungovala elektřina, i symbolický, neboť měli pocit, že se z jejich životů v komunistickém režimu vytratilo světlo naděje. Ač neozbrojení a pokojní, potkávají se s brutální protisilou v podobě policie, která je bije hlava nehlava. Jedním z ústředních postav demonstrace je Pája, student, idealista a nikoliv hlavní postava filmu. 

Tou je totiž jeho bratr. Zatímco Pája se jako student angažuje, dokumentuje nahrávkami studentské počínání, a dokonce se chystá na konkurz do redakce mezinárodního života, prestižního pořadu Československého rozhlasu, který je, zdá se, schopen navigovat složité vody cenzury a posouvat svobodu slova v tehdejším československém éteru. Je to Pájův starostlivý bratr Tomáš, který ho má po smrti rodičů v péči, jenž příležitost pracovat v rozhlase jako technik dostane.  A i když dosud nebyl aktivistický, práci v redakci, které vévodí pověstný Milan Weiner, nakonec přijme. 

Vlny – mimochodem velmi povedený název s trojím významem rádiových vln, nových uměleckých vln 60. let jako rokenrolu, který mohutně hřmí z gramofonů, a snahy čeřit staré pořádky – se zaměřují právě na rok mezi studentskou demonstrací a návratem československým politiků z Moskvy po vpádu vojsk Varšavské smlouvy, události, které patří finální akt snímku. 

Přehrajte si trailer

Na filmu velmi cením jak promyšlenou motivaci postav: nezobrazuje jen záporné slizké udavače, nebo idealistické snílky. Pracovníci rádia dokáží být pragmatičtí (jako když Weiner odmítne odvysílat stěžejní nahrávku, protože by to „nebylo nyní praktické“). A hlavní hrdina Tomáš, který nemá pocit, že se může idealismus dovolit, je postava s komplikovaným zázemím a rozhodovacím procesem.  K práci v rozhlase, o níž mnozí studenti sní, je donucen velmi uvěřitelnou shodou okolností. Osobní dějiny se mísí s těmi státními.

Pochvalu zaslouží i zobrazení novinářské práce. Méně důsledný film než Vlny by se spokojil se scénami z kanceláře a neobtěžoval by se předvést proceduru novinářské práce. Postavy nejsou svalnatými hrdiny, kteří jsou mimochodem novináři. Novináři skutečně mění poměry skrze žurnalistickou práci. Tu odjedou do Bratislavy ověřit si totožnost pisatelů dopisů plných stížností, tu pozvou do rádia hlas opozice, kterému dají prostor, a chytře vystavěnými otázkami jej znemožní. Lstí získají prohlášení stran politických úplatků.  

Možná proto jsem si více užíval prvou půlku. Ta druhá se pak obírá zobrazením dramatických událostí ze dne a dnů okupace armádami Varšavské smlouvy, kdy rozhlas byl schopen fungovat štafetově, informovat československé občany o událostech a zachovat si vysokou integritu. 

Stanislav Majer, který byl vždy v Divadle Komedie ve stínů hereckých kolegů, jako byli Martinové Finger a Pechlát, našel v postavě Milana Weinera jednu z životních rolí, která mu umožnila vystoupit ze škatulky rustikálně pohledný muž v kostkované košili.   Ztvárňuje přemýšlivého, odvážného šéfa rozhlasové redakce, a propůjčuje mu velké divadelní charisma. 

Tatiana Pauhofová, jak by mohla československá hvězda chybět v nějakém filmu o československých dějinách. Na herectví Martina Hofmanna, který se začínal ztrácet v téže poloze ve všech romantických komediálních filmech, působí vážnější role blahodárně. Vojtěch Kotek je pak jako mladý Jiří Dienstbier starší také solidní. Vojtěch Vodochodský je jako Tomáš Havlík také spolehlivý, i když se jeho lakonickému hrdinovi nedostaneme vždy emocionálně pod kůži.  

Vlny jsou nesrovnatelně vypravěčsky sofistikovanější než loňští Bratři, Mádlova režie, jakkoliv zručná a na vysoké řemeslné úrovni, má ale své limity. Nikdy není opravdu překvapivá nebo hravá a vždy se uchyluje ke kontrastům, které se nabízejí: v běhu kmitající a na pražské kostky těžce dopadající boty policistů versus pokojné kroky studentů (a tak podobně). Film vlastně nepřijde s žádnou nesamozřejmou emocí, natož novým zasazením do kontextu. 

Ve filmu se dokonce místy vedle politiky a práce dostane i na osobní život. Naneštěstí když už se postavy jednou jen tak baví na chatě, stejně scéna vyústí v krizi. Přál bych si někdy vidět film z období komunismu, v němž by lidé prostě žili a užívali si života. Což je spíše obecný povzdech, tato myšlenka sama o sobě není kritikou Vln, které představují důležité téma a zpracovávají ho důstojně.

Občas si vzpomenu na Trierovu tezi z filmu Jack staví dům, kde zazní, že by ve filmu někdy rád viděl krásný sluneční den v koncentračním táboře. Jistě takových byly stovky, ale náš modus zobrazování daného tématu nám to nedovoluje (i v tomto se mimo jiné vymyká brilantní Zóna zájmu). Opravdu bylo v době komunistického režimu nemožné cítit radost ze života, jak se nám české vlastenecké filmy s dobovou tematikou snaží opakovaně naznačit? 

Vlny Jiřího Mádla jsou zdárně natočenou a vygradovanou věcí, které však chybí důslednější formální pojetí nebo radikalita. Nenabízí též žádný nový výklad československých dějin. Ale na rozvlnění českých filmových vod to bohatě stačí.