Osmnáctiletá Johana ve škole poslouchá o právu národů na sebeurčení a doufá, že se po absolvování maturitního ročníku dostane na studium psychologie. Opravdu ale jde o její svobodnou volbu, kterou se bude moci realizovat, anebo „jen“ hodlá pokračovat v tom, s čím se už více než dekádu každodenně potýká – tedy s péčí o druhé? Málo prozkoumaný fenomén „skleněných dětí“ se v nenápadném, tlumeném, ale o to silnějším snímku dočkává potřebné pozornosti.

Působivý dokument měl premiéru už loni ve Varech, nyní se po uvedení na festivalu Jeden svět ocitl i v běžných kinech. Jde o zřetelně angažované dílo, pro celovečerně debutující filmařku Marii-Magdalenu Kochovou navíc s velmi osobním tématem, což se projevuje i doprovodnou osvětovou kampaní. Jako skleněné děti se totiž označují lidé, kteří mají sourozence se speciálními potřebami, kvůli čemuž jsou jejich vlastní potřeby v rodině poněkud upozaděny.

Platí to i pro Johanu, jejíž o sedm let mladší sestra Rozálie má diagnostikovaný atypický autismus. Ten se projevuje nejen extrémním lpěním na rituálech, pravidelnosti a pořádku, nýbrž hlavně nenadálými výbuchy vzteku, což představuje velkou zátěž nejen pro čerstvě dospělou mladou ženu, která se potřebuje připravovat na maturitu a přijímačky na vysokou školu, ale i pro vyčerpané a přepracované rodiče. Ti samozřejmě z blížícího se vylétnutí Johany z rodného, novojičínského hnízda až tak nadšení nejsou, protože i když své dceři přejí jen to nejlepší, její pomoc v péči o Rózu je přece jen nenahraditelná.

Snímek se nepouští do žádných nepředvídatelných příběhových zákrut a maturitní ročník, do něhož Johana na začátku filmu vstupuje, tak tvoří přehledný a v rámci možností téměř až napínavý narativní rámec. S výjimkou nestandardně vloženého maturitního plesu chronologicky sledujeme dobře čitelné momenty v Johanině životě – přemítání o dalším studiu, absolvování autoškoly, poslední společné Vánoce, průběžné loučení s kamarádkami a spoustu učení i nervů z pomyslných zkoušek dospělosti.

Kochová nás sice místy napíná, jak se daný milník podaří zvládnout, na objektivní změny v Johanině životě však důraz neklade. Stejně tak se nesnaží ani exploatačně zpodobnit Rozáliiny záchvaty vzteku, aby tak nároky kladené na rodinný systém umocnila – naopak, častý křik a pláč se leckdy slévají do nerozlišitelného, neustále však přítomného šumu či hučení zvukové stopy. Právě blízkost nepříjemných zvuků (pravidelně umocňovaná znepokojivou hudbou Jonatána Pjoniho Pastirčáka) pomáhá předávat dojem permanentní úzkosti, v níž musí Johana žít.

Na protagonistce je patrné neustálé vnitřní pnutí, tenze, neklid. Málokdy dává něco najevo, dobře si totiž uvědomuje, že musí být hodnou dcerou a pomáhat rodičům, když už má to štěstí a narodila se jako „zdravá“. Často působí nepřítomně, odpojeně, bezesporu je zavalená neadekvátní zodpovědností a nároky kladenými rodinným systémem. Sama pojmenovává, že na ni rodiče nemají moc prostoru, o to dojemněji pak vyznívají záběry z rodinného archivu, na nichž si ještě mohla vychutnávat bezproblémové dětství. Zároveň však rozhodně nejde o sociálně slabou či jinak dysfunkční rodinu – o to výrazněji na diváka dopadá vyznění, nakolik s funkční rodinou, jejíž členové se mají rádi a podporují se, zahýbe přítomnost jedince se speciálními potřebami.

Režisérka a scenáristka Kochová ukazuje svou tvůrčí vyzrálost, když se vyhýbá nabízejícímu se patosu a kýčovitému vykreslení obětavé hrdinky. Namísto toho trefně shrnuje charakteristiky skleněných dětí – tedy úzkostnost, předčasnou vyspělost, až nepřiměřenou ochotu podílet se na chodu domácnosti, ambivalenci ve vztahu vůči sestře, hojně prožívanou samotu či třeba bagatelizování vlastních potřeb. Tyto rysy jde z Johanina chování a mimiky snadno vypozorovat i bez přehnané didaktičnosti, a tak si dílo udržuje intimitu a citlivost.