Během posledního měsíce kiny proběhlo (a podle očekávání i spíše prošumělo) několik dokumentů, které reálně docenili spíše návštěvníci jihlavského festivalu. Snímky jako Dajori, Architektura 58-89 či především Je to ve hvězdách se širšího mediálního pokrytí nedočkaly, což je vzhledem k jejich kvalitám rozhodně škoda. Z pomyslné mošničky nenápadných českých či slovenských titulů posledních týdnů by však nemělo zapadnout především drama, které místy připomíná právě spíše dokumentární nežli hraný film, a v jehož nevtíravosti a neokázalosti je nakonec mnohem více odvahy i režijní finesy, než by se na první pohled mohlo zdát.

Snímek Od marca do mája si odbyl premiéru už v Karlových Varech, odkud si odvezl Zvláštní uznání poroty vedlejší soutěžní sekce Proxima. Upozornil na sebe i během přehlídky tuzemských děl Finále Plzeň, kde vyhrál Zlatého ledňáčka za nejlepší film. Nejde o ceny té nejvyšší svítivosti, jež by k debutu bratislavského rodáka Martina Pavola Repky přitáhly tolik potřebnou pozornost, přesto tyto sošky rozhodně nejsou náhodné ani nezasloužené.

Ani ne hodinu a půl dlouhý film mapuje titulních několik měsíců jedné vcelku obyčejné rodiny žijící v poklidu na slovenské vesnici. Ve středním věku pevně zakotvení rodiče se vzorně starají o domácnost zahrnující dvě dospívající dcery a syna. Zdá se, že karty jsou v této rodiny poměrně jasně rozdané – jde o vcelku zajištěnou domácnost, žádné z dětí neroste pro kriminál a každodenní dramátka spočívají hlavně v tom, že syn dovírá dveře až příliš liknavě nebo že se na poslední chvíli (marně) snaží dohnat zanedbávanou látku v matematice.

Zárodek zápletky se objeví v momentě, kdy matka otěhotní, a stárnoucí rodiče se tak chystají na oprášení svých přebalovacích dovedností. Jak se však s novými poměry smíří ostatní děti? V jiných snímcích by se tato premisa stala výchozím bodem pro zkoumání mezigeneračních konfliktů či rovnou traumat, odkrývání křehkých vazeb mezi rodinnými příslušníky či třeba nutnost vyrovnat se s uštěpačnými komentáři zbytku vesnické komunity. Repka se však vydal úplně jinou cestou.

Rozhodl se totiž zaměřit na neměnnost, trvanlivost toho, co člověk trpělivě a s láskou buduje. Zpráva o blížících se změnách tudíž nechá všechny zúčastněné poměrně v klidu a milovníci teatrálně přepjaté melodramatičnosti tak odejdou s nepořízenou. S láskyplně a citlivě utvářenými rodinnými vztahy novinka neotřese, což nakonec působí velmi osvěžujícím dojmem.

Střízlivý až strohý styl evokuje neokázalost novolnných společenských observací, na mysl může vyvstat i srovnání s nedávným Mordem. Ten se však snažil dojmu autentičnosti dosahovat vycizelovanými replikami a detailním vyobrazením procesu zabijačky, zatímco novinka, jež do kin vstoupila minulý týden, stojí na nepodbízivé civilnosti, nikam nespěchajícím tempu a trpělivém vykreslování všední „práce“ na rodinném štěstí.

Přestože jde o hraný film, nenucenost a oddramatizovanost většiny jeho momentů evokuje v úvodu vzpomínané dokumentární vyznění; jako by šlo o skutečné sociální aktéry, jež jsou si vědomi přítomnosti kamery a snaží se chovat co nejnormálněji. Takový přístup je v hrané tvorbě skutečně netradiční a v důsledku dokáže publikum nabít silně pozitivní náladou. Jako by rázem v životě nebyly větší problémy, nežli jestli je smysluplnější utratit peníze z brigády za pěkné šaty, anebo praktické pohorky. Pro leckoho z nás může být takový přístup více než inspirativní.