Beata Parkanová se problematice rodinných vztahů věnovala ještě dřív, než padla první klapka v jejím filmovém debutu Chvilky (2018). K částečně autobiografické literární tvorbě pro velké i malé čtenáře časem přidala i tvorbu filmovou, kde téma mezilidských vztahů ukrytých za definicí pojmu „rodina“ prozkoumala jak z pozice režisérky, tak scénáristky. Ke zmíněným Chvilkám přidala o pár let později podobně laděný snímek Slovo (2022) z turbulentní doby roku 1968, aby letos završila svou pomyslnou trilogii posledním filmem. Světýlka se totiž znovu hlásí o slovo ve věčné diskusi na téma rodinných problémů. Tentokrát si na to ovšem Parkanová vzala netradičního pomocníka. Dětský úhel pohledu.

Celý film je totiž snímán pohledem dítěte pohybujícího se na pomezí nevinného dětského světa a lehce abstraktního a obtížně uchopitelného světa dospělých. A to myslím doslova – včetně úhlů kamer a kompozice jednotlivých záběrů. Ne vždy je tento zvolený narativní způsob důsledně dodržen, nicméně autorský záměr je jednoznačný. A byla to určitě dobrá volba. Filmů o rozpadu manželství je celá řada, ale jen málo z nich se věnuje tomu, jak celou situaci vnímají a prožívají děti, včetně náhledu do jejich abstraktního nitra. Neodpustím si v tomto směru malé bezvýznamné přání, aby někdo někdy zfilmoval Oceán na konci ulice od Niela Gaimana, který jemné nuance dětského vnímání dospělosti vystihl naprosto dokonale. Nicméně podobnou chválu si zaslouží i Světýlka Beaty Parkanové. A to minimálně za snahu, když ne za celkový výsledek.

V hlavní roli Amálky září malá Mia Bankó a její hluboké dětské oči. Nevinnost zakutá do vlídné dětské tváře prosté jakéhokoli rozumu ohledně fungování světa dospělých vás provází příběhem starým jak lidstvo samo. Když se dva lidé mají rádi, neznamená to nutně lásku na celý život. A když se začne láska vytrácet, uvolněný prostor vyplní slizké a temné věci. Parkanová sice nejde v líčení kolize ideálního světa s nepříjemnou realitou tak daleko, aby využívala dětskou fantazii coby výrazového prostředku, jak to udělal např.  Guillermo del Toro ve svém geniálním Faunově labyrintu nebo J. A. Bayona v neméně působivém Volání netvora.  Její vyobrazení dětského vesmíru je civilnější, neokázalé, nicméně díky hlavní herecké hvězdičce funguje na výbornou a je snadno uchopitelné pro všechny diváky.

Kolem Amálky obíhají jako komety dospělí, tříštící se navzájem o neřešitelné problémy – Elizaveta Maximová v roli matky, Marek Geišberg jako otec, Veronika Žilková coby babička a Martin Finger hrající dědečka. Postavy jsou podány jednoduše až schematicky, což ale není na škodu, protože společnost v podobných situacích předvídatelné archetypy jednoduše generuje. Nejvíc slyšet je kritická a sžíravá babička, které z úst vychází pro dětské uši zcela abstraktní moudra typu „Proč si nejdřív nepořídili zvíře, až pak dítě?!“ Ale dospělí herci nejsou ve Světýlkách podstatní. Jejich úloha je periferní, stejně jako jsou periferní záběry na ně. To, co říkají nebo dělají, se často odehrává mimo záběr, zatímco kamera trpělivě sleduje Amálku a nenechá ji jedinkrát odejít.

Celých 74 minut střídmé stopáže tak závistí na hereckém umění sedmileté Mii Bankó a je neuvěřitelné, kolik toho dokáže takto mladá dětská hvězdička utáhnout. Parkanová totiž zvolila velice pomalé tempo s dlouhými záběry, při kterých nechává Amálku psát vlastní filmový příběh. Některé scény působí až dojmem, jako by zkoušela, kolik toho Mia zvládne. A zvládne toho naštěstí dost. Tím ovšem vyvěrá na povrch nejzásadnější slabina celého filmu – děj. Ten totiž není prakticky žádný a střípky událostí, jimiž Amálka a její svita dospělých propluje, nelze za děj označit. Je to škoda, protože sugestivní odhalování dětského vnímání souvislostí není pro naplnění celovečerního filmu dostatečné. Světýlka jsou sice dramatem, ale bez dramatických událostí. Rozpad rodiny je komentován pohledem sedmileté dívenky se stejným zaujetím, jako hádka s kamarádkou nebo konflikt se sousedem, jemuž oškubala na záhonku kytky.

Světýlka: FOTOGALERIE

Přehrajte si trailer Více než cokoli jiného tak Světýlka představují několik desítek minut dlouhé nahlížení do života sedmileté dívky, kolem níž se otřásá svět v základech, aniž by to však Amálka prožívala nějak negativně. Pokud chtěla Parkanová ukázat, jak absurdně na děti působí neschopnost dospělých uspořádat si své životy, určitě se jí to podařilo, ovšem za cenu upozadění všeho ostatního. Kamera je navíc při některých scénách až přehnaně dokumentární, což společně s absencí filmové hudby svádí k závěru o jisté vyprázdněnosti mezihvězdného prostoru dětské reality. Díky hlavní hvězdičce jde ovšem o velmi sympatický pokus ukázat, že dospělí nejsou ani zdaleka středem vesmíru.

 Film jsme probírali i v novém MZ Live: