RECENZE: Superžena (2022)

Režisérka a scenáristka Eva Toulová se může navzdory svému relativně nízkému profesnímu věku pyšnit poměrně neobvyklým počinem – všechny tři její předchozí filmy (Šťastná, Jak se moří revizoři a Casting na lásku) totiž nebyly příliš povedené. Vlastně byly naprosto příšerné. A nepotěšily bohužel ani diváky, navzdory skutečnosti, že Toulová točí jinak českým publikem oblíbená témata o ženách a jejich zápolení se životem. Což je s ohledem na všechny ty úspěšné Ženy v běhu a Matky v trapu docela překvapující. To nepíšu proto, že bych se škodolibě těšil na každý její další film jako v případě Tomáše Magnuska, ale srovnání s tímto Edem Woodem českého filmu je u Toulové přeci jenom trochu namístě. Čistě na základě empirických zkušeností. To ale neznamená, že její v pořadí čtvrtý celovečerní hraný film nemůže být kvalitou někde jinde. Zvlášť když se Toulová rozhodla chopit rovněž hlavní role. Jak se tedy povedla její Superžena, pro níž hledala inspiraci mimo jiné v majstrštyku Věry Chytilové Sedmikrásky?

Být třicetiletou ženou není dneska vůbec jednoduché. Ze všech stran na vás tlačí společnost a něco po vás chce. Každá žena musí být především krásná, takže o sebe musí pečovat, aby se líbila partnerovi. V nudné ubíjející práci vás potřebují mít neustále k dispozici, proto chodíte s notebookem i na záchod. Do toho odoláváte tlaku rodičů a jejich představám o vnoučatech batolících se po zahrádce v chatařském ghettu. A jako bonus získáváte sociální kompetici s vrstevnicemi o titul nejprotivnější, sprostý holky. Je toho dost na to, aby se podle toho dala natočit citlivá dramedie s nějakým tím přesahem? Rozhodně! Jenže Superžena v tomto směru přináší pouze zklamání.

Hlavní hrdinka Maja je totiž všechno možné, jenom ne sympatická třicátnice čelící moderní společnosti. Eva Toulová ji herecky i režijně ztvárnila jako nesympatickou krávu se sebevražednými myšlenkami, plácající se v životě jako na břeh vyvržený kytovec. Maja nemá ráda svoji práci, nemá ráda svou rodinu a nemá ráda sama sebe. Protože neví, jestli se chce vdávat. A na tom je vybudovaná veškerá dramatická stavba děje. Tedy pokud o něčem takovém, jako je děj, můžeme vůbec hovořit. Toulová sice postupně zlepšuje své filmařské dovednosti a pro potřeby flashbacků se naučila používat filtry a rozmlžení obrazu, jako scenáristka a režisérka však pořád ještě nepřekročila svůj umělecký Rubikon. Těch hrůzostrašně rozvržených a vyprázdněných záběrů je prostě tolik, že to připomíná profesionální filmové dílo jenom ve velmi hrubých obrysech.

Toulové přitom nelze upřít snaha povýšit Superženu na vyšší umělecký level tím, že se uchýlila k použití artových prvků. Hlavní hrdinku nechává do kamery komentovat své životní postoje, některé scény doplňuje navazujícími animacemi a po vzoru československé nové vlny dává velký prostor nehercům. Výše uvedená inspirace Sedmikráskami Věry Chytilové však nepřináší kýžené ovoce. Tam, kde Chytilová kladla na diváka nevídané umělecké nároky a s velkým gustem ukazovala vztyčený prostředníček dobové kinematografii, Toulová pouze nešťastně tápe. Její snahu použít abstrakci a stylizaci namísto doslovného realismu můžeme sice pochválit, ale pouze tehdy, pokud se potkává se sledovaným záměrem. Což se nestalo. Superžena totiž tento primární cíl míjí s přesností Apolla 13. Ne že by nebylo z jednotlivých scén zřejmé, jaký mají mít obsah nebo případně dopad. Tak složitý zase scénář není. Ani jedna z použitých uměleckých forem však nedokáže zastřít fakt, že tady se mlátí prázdná sláma.

Nejstrašnějším zážitkem jsou naprosto otřesné amatérské výkony herců a neherců v čele s Toulovou. Skutečnost, že není o moc horší herečka než režisérka a scenáristka, bohužel nepomáhá překonat povšechnou sklíčenost z jejího hereckého projevu. Majiny proslovy na kameru připomínají zlatou éru Haliny Pawlowské v Banánových rybičkách a v mnoha scénách dokáže předvést potřebnou emoci pouze prostřednictvím nápisu na tričku. Bídná herecká úroveň platí i pro Natálii Grossovou v roli Majiny sestry a vlastně úplně o všech zúčastněných s výjimkou Matouše Rumla, který jako jediný působí dojmem, že ztvárňuje nějakou filmovou roli. Igora Bareše a Jitku Sedláčkovou nepočítám, protože ve filmu prakticky nejsou.

Ochotnické herecké projevy pak úspěšně zabíjí veškeré pokusy o seriózní vysvětlení, proč je Maja taková kráva a proč se cítí být mořskou pannou. Scénář se sice snaží upozornit na traumatické dětství vyvolávající pochyby o smysluplnosti manželství, ale žádné skutečné drama se nekoná. Maja se totiž s traumaty z dětství dokáže vypořádat během několika sekund a pak už jí nic nebrání tomu, aby se vdala. Ústřední téma superženy tak vyzní zcela jalově, protože Maja během celého filmu superženou není, stát se jí nechce a také se jí nestane. Navíc to po ní ani nikdo nechce. Morální poselství nula. Zřejmě stačí přestat být kráva.

Jak je vůbec možné, že v dnešní době pořád ještě vznikají tak vzácně nepovedené filmy? V případě Evy Toulové za to zřejmě může fakt, že si své autorské útvary nejen sama natáčí, ale i produkuje a distribuuje. Něco zaplatí product placement, něco se udělá svépomocí a kde to jde, stáhnou se náklady na minimum (například pořízením výtahové hudby z hudební banky). Přijde mi to ale jako škoda času a peněz. Nejenom tvůrců, ale především nás, diváků. Chtělo by se mi napsat, že už nikdy nechci žádný další film Evy Toulové vidět, protože patří do té kategorie filmů, při jejichž sledování mate chuť si ublížit. Jenže z určitého masochistického hlediska jsou její filmy zajímavé. Připomínají totiž sondu prozkoumávající samotné dno českého filmu. A jen čas ukáže, jak hluboký tenhle Mariánský příkop vlastně je.

Superžena: Recenze

Verdikt

crom

Vaše hodnocení

Podobné filmy

Sedmikrásky

Můžem i s mužem

Postel

Hodnocení čtenářů

Ceslo

AKTUALITY

RECENZE

TRAILERY

DVD/BD

O MOVIEZONE

Registrace

Zapomenuté heslo

Přihlášení

Registrace

Přezdívka
E-mail
Přečetl jsem si všeobecné podmínky a souhlasím.