Sedmikrásky Věry Chytilové se řadí mezi nejen nejvýznamnější díla stále opěvované československé nové vlny, ale zároveň mezi nejprobíranější tuzemské snímky mezi filmovými historiky. V několika nedávných anketách si dokonce vysloužil umístnění mezi nejlepšími filmy natočenými režisérkami. Chytilová, která před tímto opusem z roku 1966 natočila několik důsledně realistických dramat (O něčem jiném, Pytel blech a Strop), zde skloubila emancipační angažovanost s vyjadřovacími prostředky výsostně filmové avantgardy.

O příběhu v klasicky kauzálním pojetí nemůže být řeč, hodinu a čtvrt dlouhá stopáž je totiž vyplněna sérií záměrně nezařaditelných epizodek. V nich sledujeme dvě hrdinky, mladé dívky bez psychologie, vývoje charakteru a koneckonců i jmen – titulky je označují jako Marie I a Marie II, ale ve filmu vystřídají různých jmen hned několik. Znuděné a životem neuspokojené dívky se hned na začátku dohodnou, že budou zkažené, protože se jim vlastně nic nedaří a sám svět je zkažený. Už v tomto prvku se Chytilová prudce odchýlila od socialistickým realismem protežované vize mladých lidí jakožto naděje národa; namísto snahy zařadit se do společnosti vymýšlejí obě Marie řadu antisociálních her, přičemž ony samy ani divák uspokojivě nevědí proč.

Ale na tom vlastně nezáleží. Celým dílem je prostoupen buřičský duch Chytilové zaměřující se na sensualitu mladých dívek, jejich až okázalou sexualitu a vyzývání se v hédonismu. Velmi infantilně a často až mechanicky se chovající dívky nechtějí pracovat, navazovat vztahy a zakládat rodiny, namísto toho využívají svého mládí a pohrávají si s přízní povětšinou starších nápadníků.

Přestože svými potenciálními milenci pohrdají a během jejich vyznávání lásky stříhají nůžkami klobásy, banány a další falické symboly, je pro ně zájem mužů důležitý – když schází, ptají se samy sebe, zdali se nevypařily. Chytilová (společně se spoluautorem námětu Pavlem Juráčkem a spoluscenáristkou Ester Krumbachovou) si tedy dobře uvědomovala, že pozornost těch, kteří mají ve společnosti reálnou moc, s sebou přináší jak materiální výhody, tak i existenciální obavy.

„Něco by se mělo dít. Ale co?“ Svým neukojitelným apetitem dívky dokazují hlad po světě a zážitcích, avšak bez ohledu na to, kolik toho snědí, se stále necítí syté. „Cítíš, jak ten život prchá?“ ptá se jedna Marie druhé, zároveň s tím však nehodlá nic dělat. Místo konstrukce a tvořivosti dostává prostor dekonstrukce a destrukce, dívky rozstřihují prostěradla, oblečení, části svého těla i filmový obraz. Ani závěrečné šeptání „když budeme hodné a pracovité, budeme šťastné“ nelze brát nikterak vážně, natož jako pomyslný šťastný konec – Chytilová nenabízí nespokojenému mládí východisko, spíše nadčasově poutavou formou shrnuje vyprázdněnost životů v nesvobodné společnosti i implicitní tragiku ženského údělu.

I více než po půlstoletí zaujme kamera Jaroslava Kučery, mimo jiné manžela Chytilové, který zde experimentoval s barevným i černobílým materiálem, různými způsoby svícení či kamerovými filtry. Diváckou pozornost udrží i hrátky s návazností akce napříč záběry ve zcela odlišném prostředí či zvukové můstky, jež pomáhají alespoň částečně udržet surrealisticky hravé výjevy na uzdě. Dobře funguje i hudba z pera Jiřího Šlitra a Jiřího Šusta, jež sice dnes může působit trochu zastarale, ovšem společně s přepjatými zvukovými efekty na řadě míst trefně podbarvuje atmosféru.

Každopádně není divu, že dílo se konzervativním komunistickým pohlavárům nelíbilo ještě více než jiná novovlnná díla. Nechvalně známá byla především interpelace poslance Pružince, kvůli níž došlo ke značnému omezení distribuce tohoto i několika dalších filmů, což ve druhé polovině 60. let mobilizovalo kulturní sféru k odporu vůči vládě. Pružinec si stěžoval, že takto vykreslené mládí není v souladu se socialistickými hodnotami, další várka kritiky se zase na hlavu Chytilové snesla kvůli množství zničeného jídla v jedné ze závěrečných scén. Proto na konec verze pro kina umístila režisérka titulek, že „tento film je věnován těm, kteří se rozhořčují pouze nad pošlapaným salátem“. Už tehdy tak dokázala projevit svůj břitký smysl pro humor, který se před mocnáři nikdy nesklonil.

V letošním roce došlo k digitálnímu restaurování díla, za čímž stojí Státní fond kinematografie, Národní filmový archiv a karlovarský filmový festival. A právě v rámci jimi pořádané přehlídky s názvem KVIFF Classics dojde k promítnutí restaurovaných Sedmikrásek ve čtvrtek 1. prosince v pražském Kině Světozor. Tahle klasika skutečně stojí za připomenutí – a ve vypulírované verzi na velkém plátně dvojnásob.