V době dozvuků 57. Karlovarského filmového festivalu přichází do kin Vanda Hybnerová se svým odvážným režijním debutem, aby usilovala o přízeň náročných diváků a předvedla, že tragikomedie o ženách ve středním věku nemusejí být pouze milé a hřejivě konejšivé. Za každou ženou se totiž skrývá nejenom nekonečná řada obyčejných lidských tužeb a přání, ale i obav, zklamání a děsivé prázdnoty, kde není slyšet váš křik. A když se čtyři takovéto navzájem velmi odlišné ženy sejdou na narozeninové oslavě jedné z nich, můžete si být jisti, že dojde na odhalování niter. Ovšem na něco takového, jako je Můžem i s mužem, vás nikdo předem nepřipraví.

Z oficiálních zdrojů distributora se můžeme dočíst, že filmová komedie Můžem i s mužem vznikla na motivy divadelní hry Kateřiny Hrachovcové, Vandy Hybnerové, Jitky Sedláčkové a Dáši Zázvůrkové, na kterou si v Česku koupilo vstupenku více než 250 000 diváků. Divácký potenciál pro konverzi na stříbrné plátno by tady tedy byl. To byl zřejmě důvod, proč se Vanda Hybnerová rozhodla zkusit si režijní taktovku. Přizvala si k tomu osvědčenou sestavu z divadelního jeviště a společně s nimi se vrhla do dramatizace, na jejímž konci měl být zřejmě umělecky pojatý komorní snímek o hlubinách ženské existence. Něco mezi Věrou Chytilovou, Daviden Lynchem a Marcem Ferrerim. Zřejmě. Co z toho ovšem vzešlo, není lehce stravitelné ani pro otrlého diváka.

Přiznám se, že jsem byl z toho, co jsem na plátně viděl, natolik zmatený, že jsem se musel na internetu přesvědčit, jestli to celé byl opravdu autorský záměr. No a nebyl. Asi. Zatímco text distributora tvrdí, že jde o autorskou hudební féerii o tom, co ženy dělají, když si myslí, že je nikdo nevidí a co vše se odkryje a kolik slupek oloupe během jedné narozeninové párty, na plátno se nic z toho nepodařilo přenést. Hybnerová má jako filmová i divadelní herečka bohaté zkušenosti a ve svém repertoáru má ledasjaké povedené role. Jako režisérka se ovšem rozhodla vstoupit do neprobádaných vod a pojmout svou divadelní hru jako grotesku, a to zcela otevřeně a s použitím všech odpovídajících propriet, jako je doprovodná hra na klavír, vložené vysvětlující texty, kostýmy, situační gagy atd. Nechybí ani přímé odkazy na Charlieho Chaplina nebo Borise Hybnera. To by samo o sobě nebylo pochopitelně špatně, byť groteska má velmi specifická pravidla a jde v dnešních dnech o hodně okrajový umělecký žánr. Horší je, že jde o volbu bez jakéhokoli uměleckého propojení s tím, co se mezitím děje na plátně.

Hybnerová se v dobrém úmyslu pokusila vytvořit autorsky svébytné dílo, aby při svém prvním režijním pokusu selhala na plné čáře, byť velmi originálním až grandiózním způsobem. Není sporu o tom, že na jevišti mohl celý ten maglajz dávat větší smysl. Ostatně divadlo navazuje s diváky pouto založené na zcela jiném základě než film. Co je v divadle nezbytné, je pro film obtížně použitelné a naopak. Přehrávání, maximální stylizace a hraniční vykreslení charakterových vlastností je pro divadlo esenciální, aby to diváka doslova zvedlo ze židle a vtáhlo do děje. Pro film je něco takového bohužel sebevražedné, bez ohledu na zvolený žánr. 

Ani v grotesce nesnesete takovou dávku absolutního šílenství, které se tady odehrává. Hybnerová postupně představuje nejenom ústřední čtveřici velmi vykolejených žen, ale i celou řadu surreálně vyhlížejících komparzistů, jejichž význam pro děj je zahalen záhadou a jsou tam snad jenom proto, aby umožnili Hybnerové naplnit její létající cirkus dostatečným počtem bizarních postav. Všichni se potom před kamerou všelijak pitvoří a vytváří dojem, že co nevidět začne nějaká animace od Jana Švankmajera.

Ale herecké výkony všech přítomných jsou jenom vrcholem ledovce. Nejzásadnější problém je, že Hybnerová své dílo pojala jako prolínání obou uměleckých žánrů, tj. divadla s filmem, kde herci hrají střídavě diváky a naopak. Vzniká tím podivné klima nejasnosti a tísnivý pocit nepatřičnosti toho, čeho jsme na plátně svědkem. Další podivností jsou naprosto prázdné a bezobsažné scény, kterými jsou prošpikovány přestávky mezi hlavními čtyřmi stand-up vystoupeními titulních hrdinek. Vrcholem autorské střelby naslepo jsou scény ze záchodu, kde se v průběhu filmu vystřídá celá řada postav, aby tam předvedly něco velmi bizarního a zase se vrátili za ostatními. Co to proboha bylo? Podobným WTF momentem začíná i celý film, kdy čtyři hlavní hrdinky pořádají v rámci jakési forbíny konkurs na Brada Pitta, do něhož se přihlásí celá řada českých hereckých hvězd. 

Ať už byl umělecký záměr jakýkoli, zcela se minul účinkem a pouze přispívá k divákově beznaději a nejistotě, co to vlastně sleduje. O co Hybnerové šlo? Je to snad pocta smutným komikům, nebo přepálený příspěvek na téma Sex ve městě? Má každý záběr hlubší napojení na šílenství, do kterého se všichni postupně propadají? Díváme se na alegorii překračující snové vize horečkou stiženého mima? Těžko říct a nikde není žádné záchranné lano, jehož byste se mohli chytit. Průměrný divák se nakonec musí spokojit se vtipy na téma homosexualita nebo erektilní dysfunkce, což doufám dostatečné podtrhuje hloubku beznaděje.

Přehrajte si trailer Pokud můžu film někomu s klidným srdcem doporučit, tak snad jedině těm, kdo viděli původní divadelní představení a neutekli o poločasové přestávce. Ostatní si budou při sledování Můžem i s mužem přát, aby se na večírek dostavil starý Bruna se sekerou a byl ten večer velmi neklidný. Jinak než hromadnou vraždou by se totiž epochálně bizarní závěr filmu nedal vykoupit. Přitom v některých aspektech vykazuje znaky technické profesionality a z příkladu jiných děl dobře víme, že hutnou atmosféru lze s dobrými herci a chytrým scénářem dobře vykreslit i na několika metrech čtverečních (viz nedávná antologie O malých věcech, kde si mimo jiné zahrála i Vanda Hybnerová). Co je to ale platné, když tady nic z toho nenajdete. Na druhou stranu některé drobné nápady a scény dávají naději, že zakázat Vandě Hybnerové další režii by bylo předčasné. Ať klidně časem ukáže, co v ní je. Takhle ale ne.