Nebudu lhát, na tuhle recenzi jsem se vůbec netěšil. Důvod byl jednoduchý – před dvěma lety jsem ji totiž už psal. Tehdejší remake italského hitu Naprostí cizinci pocházel z Německa a nyní se do tuzemských kin dostává česko-slovenská verze, která je (překvapivě) téměř stejná. Většinu prvků standardně popisovaných v recenzích tedy nezbývá než přeskočit, a místo toho přistoupit k… čemu, proboha? Těžko říct. Ale jak už to tak chodí, když se něčemu snažíte vyhnout, život vám to naservíruje o to nekompromisněji. Takže si pojďme říct něco o filmu, o němž není třeba říkat nic.

Námět původních Naprostých cizinců z roku 2016 je rychle pochopitelný a snadno se na něj lze napojit ve většině světových regionů. I proto se více než dvě desítky remaků neomezily jen na další evropské země, ale fajnšmekři mohou dát šanci i verzím z jihovýchodní Asie, Mexika, Egyptu či třeba Arménie. Po úspěchu původní verze se samozřejmě objevila i snaha zprodukovat hollywoodský remake, jenže se stala nepředvídatelná věc: Práva na zfilmování získala společnost Harveyho Weinsteina a kvůli jeho obviněním projekt uvízl na mrtvém bodě. Zbytek světa tak získal spoustu času na natočení jednotlivých regionálních mutací, což by se po rychle zhotovené hollywoodské verzi zacílené na globální publikum nestalo – nebo alespoň ne v této ohromující kvantitě.

Adaptace pro český a slovenský trh se ujala zatím pouze seriálová režisérka Zuzana Marianková, o scenáristické úpravy dialogů se postaral Petr Jarchovský. Výsledek je věrnější italskému originálu než třeba německá verze, která vsadila na drsnější pojetí a některé linky trochu zbytečně rozšiřovala, kvůli čemuž se stopáž zbytečně přiblížila dvěma hodinám. Rozdíl byl i v konci – ten český tedy respektuje hořkosladce magickou linku původních Naprostých cizinců a nabádá tak k nesamozřejmému zamyšlení nad podstatou a důležitostí lží v našem každodenním životě.

Zatímco Italové se scházeli při příležitosti zatmění Měsíce, Češi slaví silvestra. Počáteční vánoční atmosféru však snímek rychle opustí a dál nerozvíjí – v centru dění jsou vztahy mezi postavami, které se však do místně či časově ukotvených debat o politice a společenských událostech téměř nepouštějí. Dokonce ani důsledná česko-slovenskost castingu (čítající trio českých a trio slovenských herců/hereček plus česky mluvící Slovenku Táňu Pauhofovou navrch) není nijak komentována. Tvůrci se (zřejmě rozumně) rozhodli jít cestou co nejmenších zásahů do zdrojového materiálu.

Změny se tedy týkají pouze dílčích vtipů, a například komediální talent Martina Hofmanna tak dostává více prostoru. Dějový základ včetně klíčových zvratů a odhalení však zůstává téměř beze změny vůči italskému originálu – i proto lze říct, že film jako chytrá vztahová konverzačka funguje dobře. Potvrzuje se tak často opakovaný fakt, že naše kinematografie nemá problém v nedostatku kvalitních herců či řemeslných dovednostech, nýbrž scházejí spíše silné nápady a schopnost je smysluplně rozepsat. Když tedy česko-slovenská produkce přijde k v podstatě hotovému (a opakovaně osvědčenému) textu, relativně snadno vznikne důstojná komerční zábava.

Přehrajte si trailer Známí neznámí tak jdou ve stopách nedávného Přání Ježíškovi, jež také kompetentně počeštilo zahraniční předlohu. Je trochu na pováženou, že nejzdařilejší tuzemské komedie cílící na širokou diváckou obec nepocházejí z pera českých (či slovenských) autorů, ale buďme rádi aspoň za tyto pokusy, které se vymaňují ze zabředlosti v sexistických frcích a stvrzování stereotypů. Pokud vás fenomén Naprostých cizinců zcela minul, mohou Známí neznámí velmi dobře pobavit; jestliže ale některou ze starších verzí znáte, je ke zvážení, zdali přeříkání téměř totožných replik hlasem Táni Pauhofové, Kláry Issové či Martina Hofmanna za návštěvu kina stojí.