Další připomenutí toho, abychom si mazali kompromitující smsky, je tady. Imf nedávno dával do kupy těžko uvěřitelné množství národních remaků, jež se po úspěchu italských Naprostých cizinců vyrojil. Levný, leč funkční koncept sedmera přátel, kteří se prostřednictvím mobilních telefonů dozví mnohem víc, než by chtěli, se rozlétl po celém světě. Není proto divu, že po španělské, francouzské, turecké, jihokorejské a samozřejmě také bollywoodské verzi objevila i ta německá. Film se se svými 18 verzemi stal dílem s největším množstvím remaků v dějinách filmu. Gratulujeme.

Ta aktuální, tedy německá, pod názvem Téměř dokonalá tajemství nabízí především to, že je o půl hodiny delší. Takto ambiciózně se rozepsal Bora Dagtekin, turecko-německý filmař stojící především za vcelku oblíbenou trilogií Fakjů pane učiteli. Je proto trochu s podivem, že si tentokrát vybral takto rutinní a vlastně předem jasně vymezenou látku, v níž je prostor pro manévrování opravdu minimální. Přibral k tomu několik svých osvědčených herců (Karoline Herfurth, Jella Haase, Elyas M'Barek), čímž oproti originálu ansámbl výrazně omladil – a je to rozhodně ku prospěchu.

Takže, rychlé shrnutí: sedm přátel se sejde na neformální večeři, kterou si opepří netradiční hrou – každý musí položit svůj mobil na stůl a před všemi nahlas volat i číst zprávy. Lidé se samozřejmě znají už dlouho, ale během večera se začne ukazovat, že každý něco skrývá. Těžko najít postavu, která by za zády svého partnera neprováděla nějakou neplechu, a tak tento večer jejich přátelstvím i manželskými vztahy pořádně otřese.

Pokud jste viděli italský originál, tak vás toho samozřejmě moc nepřekvapí – naprostá většina témat je stejná, dokonce i množství dialogů a hlášek je převedeno jedna ku jedné. Některé momenty jsou lehce upraveny, takže například když v německé verzi hraje roli učitele vysportovaný Florian David Fitz, nemá v telefonu aplikaci na hubnutí jako jeho obézní italský předchůdce. Z toho si můžete udělat obrázek, o jak stejný film se jedná.

Na druhou stranu se však sluší přiznat, že Dagtekin se prý snažil příběh upravit středoevropskému publiku, takže oproti jižanským verzím by mužské figury měly být méně macho a lépe reflektovat společenské proměny. Takový dojem jsem však neměl, naopak Dagtekin leckdy nepřistupuje úplně citlivě k tématům feminismu a homosexuality; některé stereotypy podtrhuje, jiné však vyvrací, takže se v důsledku nejedná o nic toxického. A možná vás i nějaké úvahy o roli mobilních telefonů v našich životech a základech, na nichž (ne)stojí přátelství, zaujmout. Ale spíš ne.

Rozdílný je i konec, který po zhruba hodině misery porna přeskočí do vyhlazovacího happy endu, protože se přece jen jedná o komedii, že. Řada budovaných linek tak vyzní bolestivě do ztracena a skoro se ani nedozvíme, jak některé z nich dopadly. Hrůznost konce pak prohlubují i trapné bloopers, ale to už je jen třešnička na dortu.

Německý remake ale není jednoznačně špatný film. Je natočený vcelku svižně a trochu nečekaná, dvouhodinová stopáž příjemně uteče. Stejně jako v případě loňských Nedotknutelných však praktikování těchto CTRL+C/CTRL+V remaků odsuzuju, a tak zůstane stejně jako v případě americké předělávky milovaného francouzského dojáku na pouhých čtyřech bodech; k originálu totiž sice něco přidává a snaží se ho aktualizovat, avšak nejedná se o jednoznačně pozitivní změny. Navíc se stále jedná o zcela zbytečný film, ale pokud jste původní film (ani jinou z dalších 16 verzí) neviděli, klidně si jeden až dva bodíky navíc přičtěte.