Takhle by měl nízkorozpočtový debut vypadat. Devětadvacetiletý Denis Šafařík na sebe dosud upozorňoval především herecky, a to třeba v seriálech Zločiny Velké Prahy či Král Šumavy. Povídkový snímek O malých věcech je jeho režijním i scenáristickým debutem a mladý tvůrce si zjevně nechtěl vznik prvotiny zbytečně komplikovat. Přichází proto s vděčným, leč funkčním formátem, díky němuž hodina a čtvrt v kině rychle a příjemně uteče.

Snímek totiž sestává hned z dvanácti krátkých historek, jejichž průměrná stopáž se tedy pohybuje kolem šesti minut. Zaujmout diváka na takto omezeném prostoru samozřejmě není nic snadného, rozmanitost postav a jejich patálií však přináší uspokojivý zážitek i ve chvílích kolísavé kvality. Těm se pochopitelně nešlo vyhnout, a tak zatímco leckteré příhody jsou chytře a citlivě napsané a navíc se mohou spolehnout na charismatické herecké výkony, pár anekdot přece jen mine terč.

Do první skupiny patří třeba post coitum dialog Beáty Kaňokové a Adama Ernesta, jejichž vyhasínající vztah se rozhodně žena reflektovat pomocí domnělého odposlechu hádky z vedlejšího bytu. Komediální talent Vandy Hybnerové se může naplno projevit ve zmateném přemítání nad tím, proč nechce pomoct svému dusícímu se manželovi s tváří Jakuba Žáčka. Jan Jankovský a Zuzana Truplová rozehrávají tragikomickou, leč skvěle gradující historku o důvěře ve vztahu. Petr Uhlík a Tomáš Havlínek humorně zhmotňují jednu psychoanalytickou noční můru, naopak mrazivé pointy nabízejí kreace Terezy Hofové a Anity Krausové.

Žádná z postav není jmenována, podle Šafaříka se totiž jedná o téměř archetypální figury, do nichž se může projikovat každý z nás. A skutečně, občas se pointa krátkého příběhu dotkne hluboce lidské zkušenosti, tu a tam však zůstane u líbivých, leč prázdných vulgarit či banalit. Ne náhodou tvůrci v distribučních materiálech přirovnávají dílo ke Čtyřem pokojům či Divokým historkám, přestože prezentované příhody samozřejmě vznikaly ve značně komornějších podmínkách.

Zároveň trochu zamrzí, že předložené minipříběhy vlastně nic nespojuje – postavy zůstávají uvězněny ve svých bytech, nedočkáme se jejich vzájemné interakce či jakékoli červené nitě, jež by jednotlivé báchorky propojovala. Stejně tak by šlo diskutovat o jejich poskládání, jelikož se obvykle střídají veselejší a trudnější příběhy bez zřetelného směřování k jednotící pointě či emočnímu vyznění. Propojení momentek samozřejmě není nutností, ale ospravedlnilo by některé dramaturgické volby – třeba proč je příběhů zrovna dvanáct, proč pojednávají právě o těchto tématech nebo jakou roli vlastně hraje, že se všechny odehrávají v jednom domě.

Přehrajte si trailer A v čem si tedy Šafařík a jeho tým ulehčil práci? Vytvořit chytlavý a vnitřně soudržný příběh na ploše zhruba hodiny a půl je extrémně náročným úkolem, na němž si spousta začínajících filmařů vyláme zuby. Sázka na svižné servírování bizarních momentek ze života je proto rozumnou možností, jak si osahat řemeslo, vyzkoušet různé vypravěčské i formální postupy a zároveň u toho pobavit diváka. Z tohoto snímku tudíž nebudete odcházet proměnění hloubkou jeho myšlenek, pobavení a spokojení však ano. A to rozhodně není málo.