Další rok, další (minimálně jeden) projekt Petera Bebjaka. Potentní režisér před půl rokem uvedl do kin válečnou Zprávu a vedle filmových zářezů (Trhlina, Čára, Čistič) každoročně natočí i několik seriálů. Televizní tvorbu mi nepřísluší hodnotit, ale dosavadním filmovým pokusům navzdory nezanedbatelné snaze vždy něco chybělo – pravděpodobně přísnější dramaturgické vedení. A to je bohužel případ i aktuální Stínohry, přestože pod její dramaturgií je podepsán věhlasný Petr Zelenka.

Scénář celovečerně debutující Venduly Bradáčové sleduje záchranáře Honzu, který se ve volném čase věnuje boxu v jedné zapadlé tělocvičně. Hodlá se rozejít se svou ženou, čímž velmi nepřímo napomůže její tragické smrti, za kterou je odpovědný drogově závislý delikvent Stránský. Případ vyšetřují dva policisté sledující odlišné zájmy a různým způsobem napojení na Honzu i Stránského. Do dění vstupuje i Honzův mentor, majitel tělocvičny, a jeho tajemná chráněnkyně.

Stínohra: FOTOGALERIE

Na jeden stominutový film se jedná o vcelku velké množství postav, jejichž vzájemné vztahy a motivace jsou navíc poměrně komplikované, a tak se občas skáče až příliš překotně. Některé pasáže vypadají, jako by byly sestříhány z mnohem rozsáhlejší minisérie, a vzhledem k šíři témat, jimiž se snímek snaží zabývat, by příběhu zřejmě bohatší časová dotace slušela více. Opravdu totiž je o čem vyprávět, a tak rozkrývání příběhu bohužel působí spíše zkratkovitě nežli elipticky.

Bebjak opět nešetří se stylistickými volbami, jež jsme mohli vidět už v jeho předchozích filmech. Vyhrocené dění často nechává snímat roztřesenou kamerou Martina Žiarana zaměřující se na znepokojivé detaily, zvuk Jiřího Klenky je zase bohatý na až fyzicky nepříjemné prvky. Ty umírňuje snad jen zklidňující, leč zádumčivá hudba kontrabasisty Avishaie Cohena, jinak ale snímek mnoho hladivých momentů nenabízí – namísto toho se noříme do hlubin společenského dna, kde žádnou postavu nic dobrého nečeká.

Opět se tedy Bebjak obrací na (anti)hrdiny z okraje společnosti. Žánrově se pohybuje na pomezí thrilleru a sociálního dramatu, přestože lze najít i odstíny temné kriminálky či westernové archetypy. Podle tvůrců je snímek jednak o vyrovnávání se se ztrátou, snaze udělat tečku za minulostí, jednak i o střetu osobní a institucionální spravedlnosti. To vše v bezútěšném světě plném smrti a špíny, skoupém na smysluplné činy, kde snad ani není možné postavám fandit – na to si od diváka udržují (navzdory přepjatému vyjadřování emocí) určitý odstup, jako by o žádný soucit či pochopení ani nestály; vědí totiž, že nemá smysl snad vůbec nic.

Trudné atmosféře napomáhají i intenzivní herecké výkony. Milan Ondrík v hlavní roli podává fyzicky velmi obětavý výkon, Jan Jankovský prostřednictvím narkomana Stránského opět prodává své drsné rysy. Hynek Čermák jako životem ošlehaný tvrďák předvádí svou tradiční kreaci, což platí i pro depresivního policistu Vladimíra Javorského. O to více zamrzí, že naznačená pozadí těchto postav nedostanou více prostoru, neboť pak by jejich konflikty působily osudověji a vyhroceněji.

Přehrajte si trailer Stínování jako boxerská technika nácviku boje proti imaginárnímu soupeři je v přeneseném významu dostatečně abstraktním pojmem, aby jej bylo možno vágně použít k nástřelu složité sociální reality představených postav, a zároveň se název Stínohra dobře vyjímal na plakátech. Konkrétní význam se však stejně jako jednotící linka filmu poněkud vytrácí a v paměti zůstane především vyhrocená formální složka. Jako snaživá festivalová jednohubka by si Stínohra pozornost zasloužila, do klíčového zástupce tuzemské tvorby pro náročnější publikum jí však přece jen něco chybí.