Steve Jobs je tu s námi i několik let po svém předčasném odchodu na onen svět. Většina fanoušků Applu ho vidí za každým iPhonem a iPadem, firma stále "žije" z jeho odkazu, a tak není divu, že poté, co kiny prohučela hollywoodská limonáda jOBS s Ashtonem Kutcherem v hlavní roli, došli jiní producenti k rozhodnutí, že potřebujeme ještě jeden životopis. Steve Jobs se zaklíná kontroverzní předlohou, skvělým scenáristou, lákavým obsazením a výrazným režisérem. Copak se asi na tomhle receptu může pokazit? Zdánlivě nic, pokud se během sledování dvouhodinového snímku smíříte s tím, že není tím, co jste asi čekali. Boyle totiž zrežíroval Jobsův příběh jako divadelní představení pro jednu figuru a košaté křoví. Sednul si do pozadí a nechal pracovat scenáristu, dramaturga a loutkáře Sorkina, který dává Fassbenderovi velkolepou oscarovou návnadu. Herecký reflektor totiž sobecky míří jen a jen na něho.

Pokud jste se těšili na elektrizující keynotes, které Jobse v moderním věku (post-devadesátých letech) proslavily, máte smůlu. Pokud jste chtěli prošlapat cestičku íčkové éry, máte opět smůlu, protože snímek začíná prezentací Macintoshe a končí prezentací iMaca. Tohle totiž ani omylem nejsou Steveovy největší hity a dokonce ani oživlá učebnice, která vám má vysvětlit, proč je dnes Apple fenoménem, ačkoliv se mu v osmdesátých a devadesátých letech všichni v čele s Billem Gatesem spíš posmívali. Sorkin kašle na vaše díry v IT dějepise, dokonce bohorovně přehlíží, že nerozumíte termínům jako expanzní sloty, že jste nikdy neslyšeli o Next a vůbec nechápete, kdo je ta hipísačka, která má se Stevem dceru jménem Lisa. Tohle všechno jsou pro Sorkina jenom figurky na Jobsově životní šachovnici, ale jeho ani nenapadne, aby hýbal všemi. Naopak si vybírá nejsilnější hráče, aby partii dohrál rychle a efektivně.

I proto může Steve Jobs po solidním rozjezdu působit trochu arogantně, protože přeskakuje z jedné éry do druhé, aniž by se zdržoval vysvětlováním souvislostí. Nijak nepomůže ani to, že v zásadě celou dobu sledujeme zákulisí skutečného dění, nahlížíme do pozadí, které bylo očím profesionálů i laiků skryté. To je samozřejmě pro fanoušky podobných zákulisních intrik zajímavé, méně pak pro členy jablečně církve, kteří mají na Jobse spíše černobílý názor, a nedostanou památné okamžiky nebo šťavnatou trivii, mnohem spíš jim Sorkin příliš sofistikovaným a rozmáchlým způsobem cpe do chřtánu, že byl duchovní otec a vizionář Steve Jobs sobecký a nabubřelý parchant.

Tragédie jeho postavy spočívá v tom, že to o sobě ví, a stejně si nemůže pomoct. Cílem jeho výlevů jsou napříč dekádami stále stejní lidé. Jeho pravá ruka Joanna Hoffman (skvělá Kate Winslet), bývalý šéf Pepsi a CEO John Sculley (Jeff Daniels), trpělivý kumpán a spoluzakladatel Apple Steve Wozniak (Seth Rogen) a šéfprogramátor Andy Hertzfeld (Michael Stuhlbarg). Plus ex-manželka a dcera, která se objeví hned v několika věkových vydáních, zejména ve scénách, kdy byste chtěli Stevea praštit něčím opravdu těžkým. Komorní prostředí vyprázdněných chodeb, výtahů a hledišť je pro Sorkina tím správným revírem. Postavy neustále pochodují, přesně jako v jeho seriálech, případně vedou dlouhatánský dialog obklopeny prázdným prostorem.

Pro Fassbendera je to oscarová příležitost servírovaná na stříbrném podnose. Trpělivě odříkává hustě popsané stránky dialogů a brilantně črtá až démonický obraz Stevea Jobse, aniž by však z jeho či Sorkinovy strany došlo k nějakým podpásovkám nebo faulům. Teď myslím z hlediska vykreslení Jobse. Zpronevěra historickým detailům je věc druhá, Sorkin si podobně jako u Social Network ohýbá časovou osu ve svůj prospěch - jednotlivé události přeskládal tak, aby se mu povedlo co nejpřesněji zachytit svou verzi Stevea Jobse na "omezeném" prostoru dvou hodin. Přesto se dost možná jedná o dialogově nejintenzivnější film, který letos uvidíte. Není to jen verbální onanie, Sorkin zkrátka se slovy umí, nicméně absence boyleovského hračičkování, snad s výjimkou prvních patnácti minut, a jakýchkoliv wow okamžiků, vyčerpá i ty nejtrpělivější diváky.

Krásně je to vidět v závěru, kdy je nám milostivě dovoleno sledovat alespoň nácvik představení iMaca. Najednou jako by projel publikem blesk, s Boyleovou pomocí nechává Sorkin nahlédnout do oné magické atmosféry, do onoho kumštu, se kterým si Jobs řečník dokázal podmanit celé publikum a dost možná i celý svět. Je to ale jen záblesk, drobné namlsání, než hlavní postava opět zmizí za oponou a začne za sebou pálit všechny vztahové mosty.

Svým způsobem jsem rád, že film přeskočil ono garážové patlání se s prvním Applem, že se nesnažil znovu tvářit jako origin. Sorkinovi se povedlo vykreslit Jobse jako zajímavou a komplexní figuru, ač třeba na úkor prostoru ostatních postav (každý si pomáhá jak umí, čím lepší herec, tím víc si ho budete pamatovat za to, co s přiděleným prostorem dokázal udělat) a vlastně film utnul skoro až v cliffhangeru - v okamžiku, od kterého teprve odstartovala Jobsova kariéra hvězdného a neomylného CEO, jehož poznali nejen lidé od počítačů, ale především fanoušci gadgetů do kapsy, ať už to byly hudební přehrávače nebo později mobilní telefony.

Tohle už ale Sorkinovi přišlo známé a otřepané, stejně jako již zmíněné historické keynotes. Udělal si to zkrátka po svém, podobně sobecky jako Jobs. A Boyle mu to dovolil, protože Steve Jobs je o té jedné jediné postavě a nikoliv o filmu jako takovém. A to je samozřejmě škoda, stejně jako je škoda, že si režisér nechal přerůst přes hlavu (jakkoliv talentovaného) scenáristu. Bez vzájemné spolupráce totiž film točit nejde. I proto si ze Stevea Jobse budete pamatovat jen Stevea Jobse. A to je příliš málo.