Tato recenze vychází minutu po půlnoci, protože nám bylo řečeno, že je na ni embargo do dnešního dne. Jestli vám to připadá trochu vyčůrané a podrazácké, vězte, že je to plně v souladu s tím, jak snímek vykresluje postavu Stevea Jobse. Může to znít odvážně, možná dokonce až na potlesk, ale je to jen laciné gesto, které autoři sami neumí vytěžit. V první scéně nám představují roztomile namaskovaného Ashtona Kutchera coby postaršího Jobse, prezentujícího před zaměstnanci Applu bájný iPod (to je ta věc, která už si dávno nepamatujete, ale občas si ji spletete s iPadem). Dočká se potlesku robotizovaných zaměstnanců, skoro jako když NASA odvrátí další meteorit hrozící zničit veškerý život na Zemi. V tu chvíli si možná pomyslíte - to je tak patetické, že to nemůžou myslet vážně. Fajn, budeme se snažit vykreslit Stevea Jobse jako manipulujícího vizionáře. Ale odkud to celé vlastně vzít?

Největším nepřítelem tohoto matného životopisu není sám Steve Jobs (resp. Ashton Kutcher, který hraje solidně, ale občas má pocit, že stačí pokrčit ramena a legračně se ploužit, abychom mu Jobse "baštili"), ale chlápek jménem Matt Whiteley. Ne, není z IBM, nepracoval u Atari, dokonce ani nezlanařil Jobsovi jeho nejlepší designéry. Dokonce ani neseděl v představenstvu, které Jobse z jeho vlastní firmy vykoplo. Milí drazí, jedná se o scenáristu tohoto filmu. Člověka, který má absolutní moc nad tím, jak budou věrné ovečky na stříbrném plátně vnímat patriarchu jablečné církve. Člověka, který doposud nikdy nic nenapsal. A já doufám, že už ani nenapíše. Jeho práce s postavami a časovou osou celého příběhu je totiž tragická a ve výsledku z ní vlastně není jasné, za jaký tým kope. Jestli za Jobse, vizionáře a ochránce utlačovaných geeků, kteří mají sny a chybí jim příležitosti, nebo Jobse, nesnesitelného puntíčkáře, jehož sobectví přivedlo na buben nejen firmy, ale i řadu lidí. Jobse, který podvádí kámoše, okrádá obchodní partnery a začíná každou větu my, i když vždycky mluví jen o sobě.

Je úplně jedno jaký máte vztah k Applu. Jestli čekáte, že film udělá z Jobse světce, nedočkáte se. Jestli čekáte praní špinavého prádla, nedočkáte se. A bohužel se nedočkáte ani odpovědi na otázku, proč vlastně tenhle film vzniká, proč byl vlastně Steve Jobs tak výjimečný. Snímek se chvilku snaží držet té nitě génia, co má ten správný čuch na lidi, technologie a správné načasování. Jenže pak promění Jobse v sebedestrukční zařízení, které jako sílící tornádo stahuje do ničivého víru všechno kolem sebe. Potíž je v tom, že děj skáče kupředu bez vyzvání a divák nemá šanci zjistit, jestli mezi dvěma scénami uplynuly dva týdny nebo dva roky. Nestěžuji si proto, že vím, co se v absentujících částech děje odehrálo. Stěžuji si proto, že se scenárista z nějakého důvodu rozhodl amputovat právě éru, ve které mohl Jobs zazářit.

Snímek se dějově láme na dvě éry. Tou první je vývoj prvních Jobsových počítačů - Apple a Apple II. Je to přesně ta garážová éra plná nadšení, bláznů a podivínů, byznysmenů, co skočili po sebešílenějších nápadech a podivných geeků, co oživovali černobílé obrazovky nekonečnými řádky kódů a kilometry tištěných spojů. Druhá část se pak věnuje triumfálnímu návratu Stevea Jobse do Applu v druhé polovině devadesátých let a mírně se otře o přípravu legendárního iMacu. A basta... nic dalšího ve filmu není, čímž se panu Whiteleymu podařilo zlikvidovat hned několik životních okamžiků Stevea Jobse, u kterých jste si mohli regulérně říct "byl to hajzl, ale fakt mu to pálilo".

Přehrajte si trailer Obávám se, že na základě toho, co ve filmu zbylo, budete nadávat jen do hajzlů, sobců a klikařů. Nikdo z producentů si zjevně neuvědomil, že pájení tištěných spojů a výroba ošklivých krabic, co zvládají BASIC, je mysli dnešního konzumenta (a fanouška Applu především) vzdálená asi tak jako každodenní vzrůšo v Ústavu aplikované matematiky. Nikdo už dneska nemá vztah k tomu, že se tehdy rodil osobní počítač, jak ho známe dneska. Film vám neukáže nadšené uživatele, nepředvádí důsledky Jobsových prvotních úspěchů. Jediné, co si z těch pionýrských dob odnesete je způsob, jakým Jobs s lidmi zametl, když jim odepřel akciové podíly. Někteří se naštvali a zůstali, někteří se naštvali a odešli. Do konce filmu už je neuvidíte. A pak najednou prásk, přetočíme se o pár let dopředu a Jobsův další počítač už má myš. Kdepak ji asi sehnal? Celá zásadní zápletka s Xeroxem a krátkodobým partnerstvím s Billem Gatesem je vypuštěná! Bill Gates je odbyt jedním telefonátem, jako by se autoři báli, že jeho aura si ukradne film pro sebe. Přitom právě televizní Piráti ze Silicon Valley dokázali, že právě díky Gatesovi lze Jobse alespoň částečně vnímat jako mučedníka. Proč? Protože Gates byl jeden z mála, kdo Jobsovi dali ochutnat jeho polívčičku, díky němu Jobs pochopil jaké to je, když vás podrazí nejbližší spolupracovník. A co ho nezabilo, to ho posílilo. Jenže nic z toho ve filmu neuvidíte.

Neuvidíte ani kouzlo, které Jobse dokázalo sblížit s dcerou, které se zřekl... po přeskočení o dalších pár let je z nich najednou spokojená rodinka. Jako by se jednotlivé scény odehrávaly ve vakuu, jako by to byly samostatně nazkoušené výjevy bez vzájemných souvislostí. Jako by si v závěru tvůrci řekli: Tak, už jsme na něj nakydali dost špíny, kluci. A uťali snímek v okamžiku, kdy osmdesát procent dnešních zákazníků Applu nemělo o téhle firmě sebemenšího šajna. Protože na konci devadesátých let, těsně před vydáním iMacu, iPadu a později i Mac OS X, byl Apple churavějící firmou, která vyráběla počítače pro pár bláznů a profesionálů z oboru. Před celým tím iVěkem byl Steve Jobs jen padlou IT celebritou z osmdesátých let. Povedlo se mu chytit druhý dech, získat svou firmu zpátky a zvednout se z popela. TO by byl film, ale divákům není dopřáno ani letmé nahlédnutí do zlatého věku firmy Apple. Dokonce ani prostřednictvím vysvětlivek v závěrečných titulcích, které podbarvují podobizny všech, kdo stáli u zrodu starého Applu, toho, který s poslední dekádou téhle firmy nemá vůbec nic společného.

Sám nejsem moudrý z toho, co se nám film snaží sdělit. Jeho poselství je stejně tak nesrozumitelné jako mělké. Z Jobse nedělá ani světce, ani ďábla, dokonce ani nepochopeného velikána své doby. Působí dojmem podivína, jehož chování vám nesedí a jehož výrobky jsou vám vzdálené. S tím starším a moudřejším Jobsem, jehož vizionářská DNA vám dost možná odpočívá v kapse nebo brašně, byste si dost možná dobře pokecali. Jeho mladé alter-ego vám jen poleze na nervy. A jestli budete mít pocit, že něco neuchopitelného ve filmu chybí, tak to je právě ten Bill Gates. Bez záporáků není hrdinů, to platí v reálu i ve filmu. I když zrovna v tomhle případě by se hranice mezi dobrem a zlem vcelku zajímavě stíraly.

P.S. Jestli někomu až po zhlédnutí tohoto filmu dojde, že všechny ty hardwarové a softwarové inovace mají na svědomí bezohlední sociopati, co by za funkční kus kódu prodali babičku, pak buď prospal hodiny dějepisu, nebo komplet nafixloval svůj čtenářský deník.