Dva dny po první projekci a dva dny před tou druhou. To, o co se teď pokusím na následujících řádcích bude asi recenze jen částečně, protože těžko stínovat Karla v tom, že je Poslední z Jediů řemeslně fantastické dílo, ve kterém Disney utratil všechny peníze a talent, aby zbytku závodního pole ukázal, jak má vypadat prémiový blockbuster. Až jsem se divil, že byl Rian Johnson schopen celý ten monstpodnik ukočírovat, protože měl doposud zkušenosti jen s nízkorozpočtovými snímky (mezi ty spadá i Looper, ač se to možná podle obsazení nezdá). Ale co už, Colin Trevorrow taky naskočil do Jurského světa rovnou z indie scény a osvědčil se. Je to znakem jejich talentu nebo sevřenosti hollywoodského průmyslu, ve kterém má dnes scenárista větší moc než režisér? Zodpovězení téhle otázky je na úplně jinou pohádku bez happyendu. O tom někdy jindy a někde jinde.

Nemusíte se bát, že bych v tomto textu spoileroval. Budu kolem těch příběhových zvratů tancovat dostatečně obratně, ačkoliv je to mnohdy vyložená škoda, když člověk nemůže svůj myšlenkový proud doložit důkazem místo slibů. Čtenáře, kteří se na osmou epizodu teprve chystají, bych raději odehnal z jiného důvodu. Nechci jim svou kyselou náladou jakkoliv zkazit jejich upřímné natěšení. Po zhlédnutí snímku mne tu mohou buď proklínat, nebo se přidat na mojí stranu. Na rozdíl od Jediů a Sithů nikoho s nataženou rukou nenutím, aby si myslel to či ono. Vlastně chci jen sobecky vědět, zda jsem slepý já, nebo ti z opačné strany barikády. Nejde o článek pro článek, tohle jsou zkrátka emoce a myšlenky, které musí ven.

Začněme tedy od Adama, resp. od Abramse, protože jeho sedmou epizodu tu rozebírat mohu. Nejen čtenáři MovieZone, ale podstatná část Star Wars fanoušků má k Síla se probouzí z nějakého důvodu negativní vztah. Vyčítá Abramsovi příliš opatrný rozjezd do nové kapitoly, bezostyšné vykrádání Nové naděje a vlastně i nedostatečné rozkoukání se v nových poměrech, na úkor fandovského pomrkávání. Nehodlám hájit onu opatrnost ze strany tvůrce či studia, protože mě osobně se sedmá epizoda líbí.

Představila tvárné charaktery - tajuplnou Rey, jejíž nevyjasněný vztah k rodičům a skrytá touha po dobrodružství evokují nejen Lukea Skywalkera, ale jsou přece jasným identifikátorem s novými diváky, co neznají (svou) minulost a touží po něčem vzrušujícím, co se skrývá za rohem či obzorem. Ze stejného těsta je i Finn, který se bouří proti stávajícím pořádkům, a ačkoliv se za ně stydí, ukáže se, že má srdce a coby bývalý pěšák (stormtrooper) nakonec najde svou princeznu, byť je tentokrát z nuzných poměrů. Poe Dameron má nejblíž k retropoetice playboyů, kterou rozhodně neobjevil Han Solo, ale celý regiment slavných postav stříbrného plátna. Už u Jamese Bonda je nám opakováno, že tyhle postavy jsou sociálními dinosaury, ale právě jejich odsun na periferii je na nich to nejzajímavější. A pak je tu Kylo Ren - zřejmě nejlépe hrající a nejlépe načrtnutá postava nové trilogie, skrz kterou lze doufat ve světlé (resp. temné) zítřky.

Ale, ale... vždyť to celé zase opisuje původní klišé a mýtus Star Wars. Ano, sedmá epizoda jede v pohádkovém stylu původní i nové Lucasovy trilogie. Protože tyhle filmy byly vždycky spíš pohádkami, chcete-li fantasy ve vesmíru, než klasickou tvrdou sci-fi. Stejně jako v případě Pátého elementu a Valeriana, Lucas položil základy pohádkového vesmíru na rytířích, princeznách, dracích a spikleneckých rádcích. Můžete se tomu bránit, protože vám to evokuje srovnání s Princové jsou na draka, ale právě na oněch archetypech vždy Star Wars stály a právě ty mnohonásobně osvědčené konstrukty jim zajistily nesmrtelnost napříč několika generacemi a kulturami. Abrams si to uvědomoval a stejně opatrně jako zrestartoval Star Trek (minimálně první film), nakopnul i Star Wars. Zatímco trekkies byli u vytržení, fandové Star Wars se bůhví proč ošívají, že dostali znovu to stejné. Může za to Lucasova nová trilogie, jež se jen neobratně pokusila zaplnit mezery a vsadila na mizerný casting hlavní role a příliš okatou CGI revoluci? Možná. Jisté je, že Disney se leknul. Pohádkový zámek koupil licenci na nejpopulárnější pohádku moderní éry a plebs je nespokojený? Jak z toho ven...

A tady přichází na scénu Rian Johnson. Věřím, že drtivá většina diváků, co přiběhne z kina, si bude tohle jméno googlovat, aby zjistila, co je to vlastně za člověka. Bez ohledu na to, zda se jim osmá epizoda líbila nebo ne. Kdyby jste si udělali svůj domácí úkol už dřív, věděli byste, že Johnson je všechno, jen ne vděčný režisér. Vždycky se vzpírá otěžím žánru nebo příběhu, jak vidno v jeho debutu Zmizení, neuchopitelných Bratrech Bloomových nebo progresivním Looperovi. Pokud se tato vzpurnost chytne za správný konec, mohou z toho být podvratné snímky, jež svou jinakostí obohatí žánr, nebo dokonce poslouží jako jeho cynický komentář. Johnson si všechny filmy nejen režíruje, ale také píše, čímž je samozřejmě zajištěna maximální míra jeho rukopisu, jde o jakýsi návrat k hollywoodskému auteurství - totální kontrole jednoho člověka nad výsledným dílem. Pokud vám připadá, že něco takového jde absolutně proti všemu, co si o Disneym po Rogue One a nadcházejícím Solovi myslíte, nejste v tom sami.

U sedmé epizody se hodně spekulovalo o tom, že Disney vlastně nemá žádný větší plán. Že sice existuje nějaká skupina scenáristů a producentů, kteří mají za úkol vymyslet směřování celé ságy, ale že sedmá epizoda vznikla tak rychle, že vlastně nikdo nestihnul poskládat jakékoliv směřování. Za čtyři miliardy se koupil Lucasfilm, a tak bylo třeba kout železo, dokud je žhavé. Abramsovi se věřilo takřka bezmezně a Síla se probouzí přivedla na stříbrná plátna směsku starých i nových postav, které měly potenciál dovyprávět Skywalkerovskou éru a zároveň navázat s novými kapitolami a novou generací na všechno, co jsme na Star Wars milovali.

Zároveň Abrams zůstal férový vůči svým následovníkům a rozehrál figury na šachovnici tak, aby bylo možné v dalších epizodách upřednostnit kohokoliv z nováčků - Rey, Kyla, Finna nebo Poea. S tím, že Rey zůstala v závěru sedmičky největším otazníkem, zatímco Kylo definitivně vstoupil na temnou stranu Síly, když chladnokrevně rozpáral svého otce. Finn a Poe jsou postavy, které nemají Sílu, ale rozhodně nepostrádají sílu, jsou právě tak hybným prvkem nových epizod jako Han a  Leia, odsouzení v původní trilogii do role běžných smrtelníků (minimálně do půlky Návratu Jediho), ale o to víc divákem snadno uchopitelní a díky své romanci i neuvěřitelně sympatičtí. Ano, sedmá epizoda to rozehrála trochu jinudy, ale právě bublající vztah mezi Finnem a Rey obě postavy polidšťuje a Poe, ač s minimem času na plátně, si hravě vystačí se stínováním Hana Sola. Frajírky prostě galaxie potřebuje. A jak si s tímhle dědictvím poradil Johnson?

Už jsem zmínil, že Rian Johnson je nevděčný, a tak trochu podvratný. Jednoduše vzal celou Abramsovskou šachovnici a obrátil ji vzhůru nohama. Pak figurky posbíral a rozestavěl si je podle svého gusta, protože evidentně pořád neexistuje žádný mozkový trust, jenž by nové Epizody popoháněl kupředu v nějakém organizovaném tempu. Tam kde jsou marvelovky plánovány na pětiletky, nebo možná už i dekády dopředu, tam se u Star Wars jede partyzánským způsobem. Johnson napíše scénář, odmítne rady od Lucase i bývalých hvězd Star Wars, a jeho odvážná nová vize je odklepnuta studiem a po prvních projekcích aplaudována tak silně, že je mu rovnou svěřena zbrusu nová (na Skywalkery ničím nenapojená) trilogie.

Je mi z toho smutno, protože osmá epizoda není triumfem odvážného vizionáře, ale spíše pohřbem starých hodnot a tradičního přístupu k vyprávění. Podobně se u Skyfallu tleskalo dekonstrukci bondovských hodnot s tím, že "kurník už potřeboval vymést", jen aby se pak dostavila kocovina ve Spectre, kde najednou nové hodnoty nebylo o co opřít. A Johnson neztrácí čas, jakkoliv ho má nejvíc v celé historii Star Wars. Práce je totiž příliš, než aby se plýtvalo nějakou expozicí a odpovídáním na dříve položené otázky. Jakákoliv naděje na budování mostů s původní mytologií jako by zhasla, když Luke přijme svůj starý světelný meč. To, co s ním udělá, jako by vyjadřovalo Johnsonův přístup k dědictví jeho předchůdců. A nemůže to být náhoda, protože Disney to všechno třikrát orazítkoval. Ne, tohle není pálení mostů v režii jednoho muže, tohle je snaha studia definitivně se odstřihnout od čtyřicetileté "zátěže"!

Disney naprosto vědomě ignoruje všechny oficiální i neoficiální fanfikce, které putují za hranici časové linie šesté epizody. To je fér, protože si nikdo nechce nechat svazovat ruce předem. Zároveň je tu ale patrná křečovitá snaha zbavit se starého a nahradit ho novým. Smrt Hana Sola v závěru sedmé epizody byla dokonalým odrazovým můstkem pro další filmy. Záměrným zabitím dost možná nejoblíbenější postavy celé mytologie si připravila zrod záporné, ač trochu rozervané postavy, definitivně načrtnula, kdo je bílý, kdo černý a kdo šedý (mluvíme o barvě figurek, to aby bylo jasno) a dala onomu souboji Prvního řádu a Odboje mnohem osobnější přesah. Johnson to ale shodil ze stolu, protože Kylo Ren je v osmičce znovu postavou tragickou a skoro až na rozcestí, jako bychom všichni zapomněli na úkladnou vraždu ze Síla se probouzí. I přes tuhle nečekanou kličku je Adam Driver zdaleka nejzajímavější postavou, protože to zaškobrtnutí dokáže uhrát a stává se nejdůležitější figurou na šachovnici.

Staré hráče (ať už původem nebo zkušenostmi) Rian Johnson kvapně odklízí na lavičku náhradníků a tlačí do popředí ty nové, často skoro proti jejich vůli. Rey se celý film tak nějak potácí mezi pozicí Harryho Pottera (má post vyvoleného, ale sama vlastně netuší proč) a Černého Petra (opět jde jen o obraznost, nikoliv doslovnou barvu), kterého však Johnson jako trumf neumí použít. Ze začátku to vypadá, že Luke Skywalker poslouží jako katalyzátor pro obě postavy, nebo že se možná dočkáme uspokojivých odpovědí na otázky ohledně Reyina původu, jejího vztahu k Síle, nebo snad významu oné vize, kterou měla při prvním přímém kontaktu se Sílou (když sáhnula na Lukeův meč), ale Johnson zdánlivě ústřední postavu halí do dalších kouřových clon a zrcadel. Může to být hezká rozehrávka na další epizodu, ale v dvouapůlhodinovém filmu to působí jako přešlapování s nejasným koncem, zvlášť když devítku bude režírovat opět Abrams.

Ten Abrams, kterému Johnson doslova hodil hračky do kanálu. Publikum tleská, ale u mnohých to přičítám pokročilému syndromu nepozornosti, který v nás hollywoodské blockbustery minimálně poslední dekádu pěstují čím dál tím úspěšněji. Moderní velkofilmy se vyhýbají kontextu jako čert kříži. Kontext v rámci dvou na sebe navazujících scén? Není problém. Kontext v rámci jednoho filmu? Když to musí být. Ale v rámci série o dvou a více filmech? Tady už nacházíme trhliny nejen u komiksového DC, ale i u Transformerů, Pirátů z Karibiku a dalších frančíz. A nemluvíme přitom o remacích a rebootech, ale o prostých sequelech, kdy se postavy vyvrací z kořenů, protože "změna je život". Pokud ale takovou změnu nepromyslíte dopředu, začne to rychle skřípat.

Důkaz místo slibů a bez spoilerů? To není tak snadné, ale zkuste si na pivní podtácek rozepsat Lukea, Obi-Wana, Vadera, Císaře a Leiu s Hanem. Jde to snadno, protože už během Nové naděje máte dostatek indícií. O tom jsou právě ty archetypy - mentor, hloupý Honza z "venkova", frajírek z "města", princezna, dva robotičtí šaškové, zlý čaroděj a jeho mocná pravá ruka. A i s těmihle snadno charakterizovanými kašpárky lze sehrát velké divadlo, když je pospojujete neotřelým způsobem. V nové trilogii to mělo být podobné - Abrams dodal skvadru čitelných postav a Johnson je mohl pospojovat svým vizionářským způsobem. Místo toho se těch čitelných postav kvapně zbavuje a do těch zbývajících pod tlakem hustí motivy a činy, které jdou proti jejich charakteru.

V půlce trilogie by vám zkrátka mělo být jasné, kdo odkud kam jde, případně jaké je makro a mikro tohoto světa. Místo toho vás Johnson zanechá po dvou a půl hodinách ve stavu mírného třesu, ve vesmíru, kde není kámen na kameni. Celý konflikt Prvního řádu s Odbojem je až posměšně relativizován, Rianovy koně přešlapují na místě, zatímco ostatní odcházejí tam, odkud není návratu. A jediná čitelně načrtnutá postava, admirálka Holdo v podání Laury Dern? Příliš málo, příliš pozdě.

Johnson se zcela očividně snažil rozbít onen mýtus předurčenosti. V původní trilogii jsme měli hrstku postav, které dal dohromady osud. Podle všeho se prostě dřív nebo později musely potkat, aby dobro mohlo zvítězit nad zlem. Osmička tomuhle schématu ukazuje prostředníček. Noví hrdinové jsou neuchopitelní a nevypočitatelní, jsou pány (a dámami) svého osudu - stát se může cokoliv, umřít může kdokoliv, vítejte v éře chaosu. Pohádka skončila, milé děti. Teď to berou do ruky dospělí.

Nevyčítám Disneymu, že bere lidem jejich pohádku, ačkoliv je to vzhledem k image studia a jeho marveláckému megaúspěchu (co jiného jsou marvelovky než glorifikovanými pohádkami o dobru a zlu?) přinejmenším paradoxní. Fascinuje mě, kolik lidí Rianu Johnsonovi tleská ve chvíli, kdy obřím kladivem rozbíjí základy jedné z nejmilovanějších filmových sérií všech dob. A vůbec nezávidím Abramsovi, protože některé věci už prostě vrátit nejde. Devítka definitivně ukáže, jestli jsou u Disneyho jenom trestuhodně neopatrní, nebo je zbrklá dekonstrukce Lucasova impéria předem naplánovanou strategií, jak otrávit plody dětství dnešním třicátníkům a zavést v galaxii nový řád pro teenagery, kterým vyhovují neuchopitelní, beztrestně omylní a podivně bezohlední hrdinové, jejichž falešná zodpovědnost začíná a končí u další bezchybně zorchestrované vesmírné honičky.

Budoucnost je nejistá. Nedokážu si představit, jak může být Abramsova devítka kompatibilní s osmičkou, když právě osmička pošlapává Abramsovu práci na sedmičce. A studio se zjevně staví za Johnsona, kterému svěřilo další éru Star Wars, ke které musí Abrams v devítce umést cestičku (byť na jeho film nebude nijak navazovat). Výsledkem tedy bude, že trilogie Epizod VII až IX skončí stejně rozervaná jako její hrdinové. Přerostlé děti zjevně prohrály, u kormidla jsou dospělí bez fantazie. Každý z táborů teď bude mít minimálně dva roky na to, aby se s tím vypořádal.