V rámci nekonečných redakčních experimentů šel na nový film Setha Rogena někdo, kdo v podstatě Zbouchnutou pohrdá a jeho kariéru oceňuje spíš ve chvílích, kdy věčný hulič zůstává skryt za kamerou. A přesto jsem si Srážku s láskou užil a dokonce Rogena bránil proti oblíbené holčičí teorii, že byl ve filmu příliš ošklivej, nevkusně oblečenej a hlučnej, než aby si o něj Charlize Theron opřela kolo.

Jenže on by třeba takový Shrek taky nefungoval bez přehnaného kontrastu. Nešlo obsadit jen zvoníka od matky Boží, musel to být rovnou zelený zlobr. Na rozdíl od úspěšného animáku nebo slavné Krásky a zvíře ovšem v novodobých variacích nepřichází kouzlo na závěr, díky kterému se jeden či druhý protagonista zázračně promění tak, aby smazal ty fyzické rozdíly. Ne, v dnešních romantikách se na to jde přes porozumění, pochopení a nacházení toho pod povrchem. A Rogen je vtipný, pohotový a v rámci možností sympatický.

Srážka s láskou: FOTOGALERIE

Ne, neříkám to proto, že hraje novináře balícího Charlize Theron, která díky maskérkám a kostymérkám, ale hlavně díky neprůstřelné DNA pořád vypadá úžasně a mám pocit, že ve flashbacku, kde má být za šestnáctiletou chůvu, ji ani nemuseli přeobsazovat. Celá premisa je logicky přestřelená záměrně, odtud ostatně původní název Long Shot. Charlize kdysi dávno hlídala třináctiletého nerda Rogena a povídala si s ním o tom, že jednou půjde do politiky a změní svět. Opravdu to udělala, zatímco z něj se stal investigativní novinář nadávající na politiky.

Když se po letech setkávají (on zrovna kvůli své zásadovosti bez práce, ona zoufale hledající někoho, kdo vylepší její projevy) dokáže už divák odhadnout, kam to povede. Tedy pravděpodobně neodhadne počet postelových scén, ale díky solidnímu scénáři není těžké Rogena prodat jako charismatického otrapu a čistou duši v pestrobarevné šusťákové soupravě. Hodně tomu mimochodem pomáhá jeho energický kamarád v podání O’Shey Jacksona. Už Ice Cube ukázal, že má talent na komedie a syn kráčí neomylně v jeho šlépějích. Jestli lze ale scénář za něco pochválit, tak je to ona geopolitická linka.

Charlize startuje ve filmu na postu ministryně zahraničních věcí, ale osud jí přihraje rovnou kandidaturu na prezidenta. Trochu to opisuje děj seriálu Madam Secretary, a to včetně idealistického pohledu na politiku, kterou lze dělat s pomocí dobrých úmyslů, štěstí a řešení shora. Bonusové body za to, že reference (Donald Trump, Justin Trudeau, Fox News nebo Cambridge Analytica) nejsou vyloženě okaté a jde jen o pomrknutí na diváka, nikoliv agresivní hollywoodskou agitku - ať už stojíte na jakékoliv straně, tohle by vás z děje vytrhávat nemělo.

Někomu samozřejmě nebude po chuti Rogen. Nemluvím o hereckém výkonu, protože Seth si to odvodí velmi profesionálně, ale o samotné postavě. Tady totiž produkční dvojka Goldberg/Rogen nikam neroste. Rogen je sice pracant a v úvodní scéně udělá cokoliv, aby získal reportáž (navíc zjišťujeme, že je dost možná superhrdina, jelikož pokorně snáší pády, při nichž by si kdokoliv zlomil vaz), ale taky je to hulič a bohém, tak jak jsme ho znali z prvních rolí. Při první, maximálně druhé možné příležitosti vybalí na aspirující prezidentku kapsy plné drog a rozhodne se jí rozšířit obzory pomocí halucinogenů. Také jeho neochota přizpůsobit se dresscodu je spíš úsměvná než vtipná.

Přehrajte si trailer Působí to křečovitě hlavně proto, že se z Rogena ve třetím aktu stane v tomhle ohledu ochotný pudlík a jeho proměna je o to drastičtější. Jasně, láska s vámi zacloumá, ale Rogen je do Charlize zamilovaný od dvanácti. A kdo by nebyl, protože jak už bylo řečeno, Theron je tu za absolutní bohyni. Divákovi tak nezbude než hádat, kdo za kým - v duchu Prázdnin v Římě nebo Notting Hillu - na konci vlastně poběží.

A to je můj jediný výraznější problém s tímhle filmem - je totiž celý složený nejen z popkulturních referencí (Roxette a Beverly Hills 90210), které udělají dobře nám staříkům a mládež totálně minou, ale hlavně by v podstatě neměl co nabídnout, nebýt slavnějších předloh. Srážka s láskou je fajn a hezky se na ni divá, ale na rozdíl od těch devadesátkových klasik, které otevřeně cituje, postrádá hlášky a okamžiky, na které by někdo odkazoval o dvacet let později. Je to jen taková náhražka pro fandy romantických klasik, jimž je líto, že už se žádné takové netočí.

Už proto by v devadesátkách takový film sotva lapal po průměru hodnotící škály. Při dnešním žánrovém suchu mu ale klidně napálím sedmičku, protože navzdory vedlejším postavám slabým jak čaj (O’Shea je čestnou výjimkou) a kolísajícímu tempu, jde pořád o docela příjemné překvapení. Berte tenhle verdikt s rezervou a vězte, že je to víc romantika než rogenovka. To abyste se správně rozhodli, až budete řešit s kým na tenhle film vyrazíte do kina.