Spider-Man dostává poslední dekádu velmi dobrou péči. Ať už jde o hrané filmy, animáky nebo videohry, v Sony si dávají velký pozor na to, aby s ním neudělali žádný přešlap. Mně osobně se hodně líbily animované Spider-Versy a hry od Insomniacu. K úspěšné filmové trilogii s Tomem Hollandem jsem nic nikdy zásadní sympatie nechoval, jelikož se zkrátka nechytala na první dva Spider-Many s Tobeym Maguirem.

Homecoming se veskrze povedlo (i díky Michael Keatonovi), rozdělení Spideyho světa na superhrdinskou linku plnou padouchů a školní patálie se spolužáky mi však často pilo krev. V Daleko od domova se pak situace ještě zhoršila. OK, byl tam Liberec, jinak ale šlo o průměrný (a často docela ošklivý) evropský road trip, v němž znovu bavil hlavně záporák. Jednoznačně nejlepším filmem z první trilogie je tedy u mě Bez domova – ale jen proto, že se po hodině dvacet objeví vy-víte-kdo a rozjede se pár desítek minut epického crossoveru, v němž fan service šlape na jedničku.

K Hollandovi jsem nicméně ani napotřetí zásadně nepřilnul, takže jsem čtvrtý film vyhlížel s maximální obezřetností. Trochu naděje mi do žil vlévala jen výměna režiséra, když vyčerpaného Jona Wattse nahradil energický Destin Daniel Cretton. Jeho Shang-Chi byl ohromně sympatickou „chanovkou“, takže jsem od Zbrusu nového dne čekal zejména větší důraz na poutavou akci. A skutečně, Cretton se rozhodl tuhle proprietu náležitě vytunit.

Po akční stránce se ve čtyřce sice ubírá na měřítku, protože se tu nerve deset postav ve vzduchu kolem sochy Svobody, je to ale k dobru věci. Film se opravdu výrazně inspiroval hrami od Insomniacu, takže jsou skvěle vidět Spideyho pohyby a „komba“, kterými zachraňuje náhodné kolemjdoucí a likviduje řadové padouchy. Jeho pohyb napříč New Yorkem je čirá radost, ať už se houpe mezi mrakodrapy nebo honí tank, a nečekaně osvěžující je větší přesun do interiérů, kde se chytře zapojuje všechno možné.

Takže… hezká akce a jinak pokračuje superhrdinský úpadek? Ale kdepak. Největší devizou nového Spider-Mana nejsou potyčky s Punisherem a Hulkem, ale jeho dobře vybrané téma. Zbrusu nový den hned zkraje protáhne Petera Parkera asi čtyřmi lety, kdy se snaží vyrovnat s koncem minulého filmu. Všichni ho mají vymazaného v paměti (včetně MJ a nejlepšího kamaráda Neda) a Peter tedy snaží fungovat o samotě. V podstatě se z něj stane úzkostlivý workoholik, který nedokáže vypnout, a začíná se to podepisovat na jeho fyzickém stavu.

Je vám to povědomé? Za mě se tu jde velmi „moderním směrem“, protože se tenhle problém řeší neustále dokola. Řada lidí se odvrací od hlubších vztahů, jen aby po čase zjistili, že se hltání storýček a lajkování bůhvíčeho nerovná únosný život. Ano, pořád se nacházíte v recenzi nového Spider-Mana. Cretton ho ale k cílovce vztahuje tímhle netradičním způsobem a dodává mu tak feeling blockbusteru, který nechce jen klouzat po povrchu.

Jasně, pořád tu mluvíme o superhrdinském popcornu za 225 milionů dolarů. Svěží přístup ale vážně nejde přehlédnout a velmi brzy pochopíte, že Cretton netočí film o borci se superschopnostmi, který pomilionté zachraňuje svět. Nebo rovnou několik světů. Ve Zbrusu novém dni jde hlavně o to, jestli (a případně jak) Peter získá zpátky svoje kamarády, zda u toho pomůže někomu dalšímu a jestli včas zachrání sám sebe. Všechno ostatní je tak trochu na druhé koleji.

Docela se bojím, že to tam moc lidí neuvidí (Rimsy!), protože „bum bác, je to přece další spotřebka se Spider-Manem a hotovo“. Já ale Crettonův odklon maximálně cením a našel jsem si díky němu k novému Peterovi konečně cestu. MJ a Ned jsou poprvé esenciální součástí příběhu a jakmile se jejich scény ozdobí pomrknutí na Star Wars nebo Pána prstenů, měl jsem zase jednou pocit, že Feige a spol. pochopili cílovku superhrdinských filmů.

Přehrajte si trailer Při pohledu na odtažitost Supermana, Fantastické čtyřky, Supergirl nebo čtvrtého Kapitána Ameriky je to až zjevení, protože Spider-Manův svět ohromně dýchá, čemuž pomáhá i záměrné zdůrazňování New Yorku. Tak dobře s ním možná nepracoval ani Raimi a sám se divím tomu, že jsem na Zbrusu nový den mohl použít až takhle vysokou laťku. Cretton parádně využívá vedlejší postavy, umí efektně podat komiksové momenty a ustoupil z odlehčené komedie spíš k akčnímu dramatu, do kterého se nehází zase tolik hlášek a přepálených karambolů.

Kdo by čekal, že se tu vybuduje až tak fajn vztah Spider-Mana s Punisherem (hodně mu pomáhá i skutečná bromance Hollanda s Bernthalem), a že se odolá megaepickému finále v zájmu lepší soubojové choreografie a sázení na emoce? Zbrusu nový den navíc umí i sem tam překvapit, což je u jedenáctého celovečeráku se Spider-Manem malý zázrak, a píše tak novou kapitolu v příběhu, který mě poprvé začal pořádně zajímat.

Jasně, první polovina filmu by mohla být o něco rychlejší. To je ale zhruba to jediné, co bych Crettonovi vytknul. Jinak hlásím obrovskou spokojenost, nebráním se druhé projekci a začínám se bát toho, kdy sem přiletí tlumená protirecenze za sedm z deseti. Čas od času je však potřeba zakřičet, že se Marvelu i něco povedlo, tak snad bude opouštět kino s úsměvem na tváři co nejvíc lidí.