Smrtonosná past je naprostá klasika a Smrtonosná past 2 je víc než důstojné pokračování. A tím bychom historickou důležitost téhle série mohli odbýt a všichni budou spokojení. Jenže to by byla sakra velká škoda, protože třetí díl ukázal, že do stejné řeky se dá vstoupit ne dvakrát, ale třikrát. A i napotřetí malinko jinak, ovšem minimálně stejně zábavně. Popravdě jsem přesvědčený, že o trojce Die Hard se nemluví tak často jen a pouze proto, že je prostě třetí. Rozhodně si však nezaslouží být takhle přehlížená. 

Po mrakodrapu z jedničky a letišti ze dvojky nám to lehce nabobtnalo a tentokrát je hřištěm pro McClanea a hromadu teroristů celý New York, jenže na to není sám. Třetí Smrtonosná past si zachovává to, co jsme měli rádi na minulých dílech, tedy nekompromisní akci a sympatického hrdinu „z lidu“, kterého bolí každý úder do břicha, kopnutí do hlavy nebo vystřelení z odvodňovacího tunelu, kterým jede v náklaďáku, za nímž se valí tuny a tuny vody. Willis ale tentokrát nafasoval parťáka a spolu se Samuelem L. Jacksonem vytvořili dvojici, která co se akce, hláškování a vzájemného popichování týče, bez problémů udrží tempo s Riggsem a Murtaughem ze Smrtonosné zbraně. 

Režisér jedničky John McTiernan dostal větší rozpočet a možnost pořádně se vyblbnout, scenárista Jonathan Hensleigh zaplnil New York smrtícími pastmi a donutil McClanea a jeho nedobrovolného parťáka Zeuse běhat po celém městě a plnit šílené úkoly. Ty by svou nekompromisností nejspíš dnes neprošly přes hollywoodskou autocenzuru (návštěva Harlemu s cedulí „Nesnáším negry“ byla i tehdy možná trochu za hranou) a v půlce se navíc ukáže, že celý film je podstatně vychytralejší, než se tváří a že to vůbec nebude jen o tom, že McClanea a Newyorčany terorizuje magor s telefonem a hromadou bomb. 

Zatímco první dvě Smrtonosné pasti se nebály poskytnout McClaneovi čas na oddech nebo na přípravu, trojka je jedna velká honička. New York v ní slouží jako hřiště, kde si McTiernan, Hensleigh a Willis s Jacksonem zkouší, co všechno by šlo rozbít, vyhodit do vzduchu, využít při přestřelce, rozmlátit nebo nějak poničit. A na brzdu šlapou jen zcela výjimečně. Při zpětném pohledu na celou sérii není trojka tak zásadní, protože není revoluční. Ale všichni tu hrají podle pravidel, které vymyslel první díl. 

McClane má kocovinu, bolí ho hlava, není zvědavý na to, že na něj řve cizí chlap, jenž spolu s ním musí utíkat před vlaky metra a projíždět taxíkem skrz Central Park. Jenže pořád je to ten zabejčený McClane, jemuž to pálí a který bude do hajzlu posílat záporáka, i když před ním leží spoutaný a beze zbraně. A i když od téhle divočiny uběhlo už čtvrt století, počítám, že nejsem sám, kdo má chuť si ji okamžitě zopakovat. Protože i když není tak zásadní jako jednička a dvojka, zábavnějších, nekompromisnějších a nápaditějších akčních nářezů fakt moc nevzniklo. 

Jo a pokud máte pocit, že finále něco chybí, máte ho oprávněně. Ta alternativní verze závěru by z filmu udělala legendu. I když možná, že by to bylo trochu moc i na McClanea.