Modrá bledne, Clooney ztrácí švih a Tarantino tleská jen svým hercům. Krátce před oscarovým ceremoniálem je největším favoritem na trofeje překvapivě válečné drama Smrt čeká všude. Můžeme znovu rozebírat, proč byl zrovna rok a půl starý (!) kousek, který bez většího humbuku objížděl festivaly a v létě prošuměl americkými kiny, vytažen z širší množiny kvalitních filmů a vklíněn mezi vyvolenou pětku hlavních tahounů oscarové sezóny.

Nuže, důvodů lze odtušit několik, aniž by nějaký z nich musel nutně platit. Smrt čeká všude je jako jedno z mála letošních želízek látkou smrtelně seriózní, současnou a zároveň soustředěně „pravdivou“. Bez příkras – ale i bez politických odboček – ukazuje výsek z konfliktu v Iráku, jako další z mistrovských válečných dramat, které dokáží vytěžit maximum ze specifik konkrétní války, a přesto univerzálně vyprávět o šrámech, které zbraně a bojůvky zanechávají na těle i duši v libovolnou dobu, v libovolné zeměpisné šířce. Intelektuální kritika musí takovému filmu fandit víc než uhlazené konkurenci, zvlášť když celý projekt vyznívá jako vítězství nezávislého filmu: Smrt čeká všude totiž vzniklo daleko od velkých studií, nelila do něj miliony armáda, takže si snímek museli vydupat z prachu jordánských ulic umanutí filmaři. Ekonomickým omezením navzdory.

Je to imponující story. Tím spíš, že v ní vůdčí, režisérskou úlohu zastává žena. Pokud ji za její úsilí Akademie ocení, stane se Kathryn Bigelow první oscarovou režisérkou historie (navíc definitivně usadí v první lize distribuční společnost Summit Entertainment, která nejen že rejžuje prachy na sáze Twiligfht, ale teď může i velkým studím vyfouknout „jejich“ nejprestižnější vyznamenání).

Nicméně, bez ohledu na zákulisní licitace si Smrt čeká všude zaslouží nejen nějaké to obdivné pokynutí, ale i odpovídající prezentaci v českých kinosálech. Ukazuje totiž další, dosud neviděnou podobu omletého žánru, a to ve velmi důsledné, kompaktní a sebevědomě formě, která se vzpírá přímému srovnávání - je svá a těžko ji proto klást do těsných souvislostí s Ryanem, Četou, Červenou linií, Černým jestřábem nebo nedávnými dramaty, jež se rozhodly tematizovat řež na Blízkém východě.

Pod ztěžka přeložitelným originálním názvem The Hurt Locker se pochopitelně skrývá další výpověď o zhoubnosti ozbrojených konfliktů. Vztyčený prst tu ale hrozí jaksi mimoděčně, v druhém plánu, ke kterému je třeba se prokutat skrz činy titulní postavy. Pyrotechnické eso William James přitom sympatie moc rychle sbírat nezačne. Připomíná psychotického lovce adrenalinu, který to nemá v hlavě v pořádku. Postupně se z něj ale klube výsostně inspirativní figura „válečného feťáka“, co si musí tělo každou chvíli napumpovat novou dávkou nebezpečí. Na Smrt čeká všude přitahuje právě skutečnost, že na rozdíl od jiných snímků o zničujících závislostech, je tenhle vyprávěn z „nevýchovné“ perspektivy pošuka, jenž má svou válku opravdu rád. Jeho bomby mu rozumí. A on si jejich jedy s chutí pouští do těla.

O ničem jiném oscarový favorit vlastně není. Ne že by to bylo málo. Smrt čeká všude akorát odstrkuje představy o klasickém bijáku pro Akademii, jelikož není úhledně zabalenou bonboniérou hollywoodských radostí, která se líbí všem. Velmi důsledně se tu mapují poslední dny nasazení jedné pyrotechnické jednotky, proto se vlastně jen spojuje zhruba osm vypjatých akcí z terénu s několika výjevy „po šichtě“ a jedním dovětkem. Klasická „příběhová linka“ se tu jen nenápadně protahuje napříč zásahy, jako zakamuflovaná zápalná šňůra mezi velikými náložemi, což ale vadí snad jen tváří v tvář přetažené stopáži (...a tváří v tvář úvahám pustit tenhle film třeba babičce s dědečkem). Jinak jde o ten typ filmu, který se obejde bez viditelného „scenáristického lešení“, bez literárních kliček nebo berliček. I bez nich na hlavní figuře a na postavách okolo ní zkondenzuje skličující existenciální POCIT z války. Nikdy se nevyjádří ve slovech, ani v popisných akcích, přesto se jeho nuance derou do hlavy.

Má na tom samozřejmě podíl herectví Jeremyho Rennera (občas působí vyšinutě, ale když si uprostřed akce utírá nudli nebo se chechtá pod fousy, je z něj stoprocentně uvěřitelný voják v plném nasazení) a dirigentské povely Kathryn Bigelow. Možná teď naběhnu na tenký led chtěných souvislostí, ale u Smrt čeká všude jsem byl podobně jako u Avatara nadšen z absolutní tvůrčí kontroly nad materiálem, z komponování jednotlivých misí v terénu, i z jejich konkrétní scenáristické realizace. Jakkoliv lze proti filmu jako celku vznášet mnohé námitky, dílčí úkoly jsou zrežírovány perfektně a pokaždé v sobě nesou dost scenáristických drobností (zkrvavený zásobník, zahozená vysílačka, vozejček), díky kterým ony dílčí sekvence fungují i v širším kontextu... a ne že by jen suše napínaly. Prostě o něčem hlubším vypovídají. (A aby těch „rodinných“ paralel s James Cameron|Cameronovým opusem nebylo málo, používají se tu dost podobné zoomy uvnitř záběrů – jen tentokrát nezpřítomňují krásy Pandory, ale naopak upozorňují na nebezpečí a nástrahy za každým rohem.)

Irák je hodně nebezpečným místem, ale sami Iráčané za to nemůžou. Kathryn Bigelow vlastně nezajímají. Jde si po svých postavách, mapuje jejich duševní pochody v mezních situacích. Dozvuky paradokumentárních technik, které jsme si už tak nějak automaticky naučili srovnávat s rukopisem Paula Greengrasse, tu jen realisticky oživují prostředí, ve kterém se bombarďáci musí pohybovat. Bez ustání na hraně, s očima na stopkách a rukou na spoušti, tak jako kdekoliv jinde. Smrt čeká všude tak neportrétuje „bourneovsky“ kmitající prostředí a dobu, ale spíš roztěkané hlavy vojáků, zabořené v tikajících balíčcích. A dělá to způsobem, který bude dost možná nazýván nadčasovým.