Pro většinu lidí jsou lázně místem odpočinku. Své tělo odevzdáte zkušenému zdravotnickému personálu, zatímco uvolněnou mysl necháte odpočívat. Podstupujete lázeňské procedury, chodíte plavat do místního bazénu, při večeři prohodíte pár zdvořilostních frází s ostatními pacienty, zajdete na sklenku do místního baru... idyla. Jenže nejsou lázně jako lázně. Ty, kam zamířil manželský pár v podání Ani Geislerové a Tomáše Maštalíra, vykazují znaky něčeho nezvyklého. Nepříjemného. Naléhavého. A vy už dobře víte, že tahle cesta za ozdravnou kúrou nebude vůbec taková, jaká by měla být. Protože režisérem tohoto lázeňského pobytu pro otrlé je Peter Bebjak.

Bebjakovi se musí nechat, že se nebojí. Horor, thriller, drama – to všechno jsou pro něho oblíbené žánry. A současně divácké pasti, protože nejde o líbivá témata plnící kinosály. Jistě, čas od času si odskočí i k divácky vstřícnějším (a vesměs televizním) snímkům, nicméně páteří jeho tvorby jsou pohnuté lidské osudy. V roce 2019 zadaptoval Bebjak Trhlinu, knihu Jozefa Karika o partě lidí pátrajících v divokých slovenských horách po jedné místní legendě. Už tady si mohl režisér řádně osahat filmové postupy pro budování napětí a předvedl, že „slovenská Záhada Blair Witch“ má co nabídnout. A proč se o tom zmiňuji? Protože letošní Smršť je rovněž adaptace románu Jozefa Karika a Bebjak si pro jeho zfilmování přizval spoustu kolegů právě z Trhliny. 

Smršť: FOTOGALERIE

Samozřejmostí je herecká účast Tomáše Maštalíra, který už víceméně patří do Bebjakovy základní sestavy. A je to jedině dobře, protože Maštalír umí hrát. Zatímco v Trhlině si s přehledem vystřihl postavu svérázného neurvalce, ve Smršti se vtělil do role forenzního psychologa Martina, pro něhož je práce vším a nedokáže si od ní odpočinout ani během lázeňského pobytu. Pod kůži se mu totiž dostane případ čtyřnásobného vraha trpícího utkvělou představou, že za smrt všech obětí může tajemná postava z místních legend. Takže namísto procedur se Martin začne věnovat práci na znaleckém posudku a případ ho doslova uhrane. Což se samozřejmě musí projevit na jeho vztahu k manželce Pawle. Je to totiž ona, kdo přijíždí do lázní se závažným zdravotním problémem a manželova potřeba věnovat se práci začne otvírat staré rány. 

Aňa Geislerová byla pro postavu životem zkoušené Pawly ideální volbou. S ohledem na její herecký rejstřík bych neváhal účast ve Smršti zařadit na pomyslný vrchol trojúhelníku tvořeného rolemi Mariky v Requiem pro panenku a Elišky z Želar. Pomalu stárnoucí Pawla v sobě nese něco velmi bolestivého a není to jenom manželova nepochopitelná odtažitost. Film záhy začne odkrývat jednu vrstvu ničivých problémů za druhou a paleta životních osudů obou hlavních hrdinů se začne barvit do ruda. Kolik utrpení v si sobě oba manželé nesou? A kolik viny je v každém z nich? To jsou otázky, na které se příběh situovaný do znepokojivého prostředí odlehlého lázeňského komplexu postupně soustředí víc a víc. Maštalír i Geislerová jsou ve svých hereckých projevech naprosto bezchybní a vy budete hltat každou jejich srážku s nevyhnutelným osudem. 

Bebjak se rozhodl vsadit na kartu postupného prolínání tří samostatných příběhových proudů. Každému z nich přitom přiřadil jinou grafickou i filmovou podobu a následně je protknul dějem podle toho, jak potřeboval rozmístit jednotlivé dílky celkové skládačky. Už od začátku je totiž divák utvrzován v tom, že to, co sleduje, nemusí mít vždy ten samý význam, jak jej vnímají filmové postavy. Nejde přitom o metodu nespolehlivého vypravěče. Příběh o manželské krizi, rodinné tragédii a masovém vrahovi posedlého vidinou ženy v černém je založen na stupňování tísnivé atmosféry opřené o fakt, že na pozadí jednotlivých scén leží ještě další rozměr. Skrytý a pohybující se za hranicí příčetnosti. Jeho záblesky přitom pronikají do života obou hlavních hrdinů jako stíny v Platónově podobenství o jeskyni. A ani jeden z nich zpočátku netuší, co se děje. 

Je to právě atmosféra neznámého a nevyřčeného, co udrží vaši pozornost po celých 122 minut. A v tomto směru vykazuje Bebjak oproti zmiňované Trhlině velký filmařský posun kupředu. Možná za to může pilné studium žánrových klasik (Osvícení, Prokletý ostrov), z nichž si tu a tam půjčuje, ať už za účelem doslovné citace nebo volné inspirace. Vytýkat mu to jako negativum by ale rozhodně nebylo fér, protože předlohy nevykrádá, ale jde si svou vlastní cestou. A to až do úplného konce, jehož vyznění vás možná neuspokojí z hlediska přísné logiky, ale emočně i příběhově určitě ano. Čím víc se začnou jednotlivé složky vyprávění navzájem přibližovat, tím víc se film soustředí na hloubku emocí reprezentovaných společným jmenovatelem, a tím je otázka viny a jejího dopadu na lidský život. 

Přehrajte si trailer Zlepšil se i kameraman Martin Rau, další kmenový hráč Bebjakova týmu. Na jeho bedrech totiž spočívá značný díl odpovědnosti za pracně budovanou atmosféru. A Rau naštěstí odvedl skvělou práci. Jeho kamera dokáže z každého záběru vytáhnout vše podstatné – nervozitu, strach, hrůzu, ale i touhu a naději. Kromě kamery pomáhají udržet schizofrenickou atmosféru racionality a iracionality také zvuk (Juraj Baláž, Martin Jílek) a hudba (Juraj Dobrakov), jejichž dopad na diváka jde ruku v ruce se snahou autorů přenést paranoidní pocity hlavních hrdinů z plátna na obecenstvo. Pokud vám ale atmosféra jako taková přijde na dobrý film málo a místo symboliky a alegorie potřebujete přesně padnoucí logické vysvětlení jednotlivých scén, budete závěrečným rozuzlením zřejmě zklamáni. Bebjak totiž hraje víc na pocity než na chladnou logiku. Navíc z hlediska žánrové čistoty není s přibývající stopáží jasno, kterému z nich se chce věnovat víc, a to pak vede k dílčí nenaplněnosti jednotlivých očekávání. V tomto směru má Bebjak rozhodně do příště ještě co dohánět.