Tři roky po oscarové Skryté identitě se Martin Scorsese vrátil do kin. Právě zlatá soška mu ale uvedení jeho Prokletého ostrova musela malinko zprotivit. Paramount totiž jeho novinku odstřelil z oscarové sezóny až na konec února, oficiálně kvůli tomu, že v rozpočtu už nebylo plonkových padesát milionů dolarů, které by šlo uvalit na marketingovou kampaň a budování image jednoho z nejlepších filmů roku. Nebylo to populární rozhodnutí, ale teď už dává docela smysl. Ne že by Scorsese selhal. Prostě jen vystřihl film plný brakových propriet, aniž by je umíchal v něco neoddiskutovatelně mistrovského nebo revolučního. Prokletý ostrov není ekvivalentem Mlčení jehňátek, Temného rytíře a dalších majstrštyků, které vymrštily opovrhované žánry mezi díla, jež si zaslouží být oslavována i v seriózních kruzích. Jde prostě jen o povedený thriller na jednu sezónu.

Jeho hybatelem je traumatizovaný šerif (ačkoliv se v českých titulcích používá výraz „maršál“) Teddy Daniels, který přijíždí do léčebny na ostrově Shutter Island, aby zjistil, kam zmizela jedna z pacientek. Jmenuje se Rachel a ve volných chvílích holduje topení dětí. To ale není zas tak podstatné. Důležitější jsou všechny ty znepokojivé náznaky a zatajované informace, které Teddymu napovídají, že tu něco neštymuje, a které jeho neklidnou mysl zahřívají na teplotu, kdy může hlava vybuchnout jako papiňák. Což by většinu osazenstva téhle „léčebny“, zdá se, dost potěšilo.

Od rozmáchlých biografií a ambiciózních gangsterek Scorsese uskočil k psychothrilleru, situovanému do 50. let. Zvolená doba dovoluje, aby film střídavě inklinoval k noirové detektivce, gotickému hororu nebo k ryze současnému béčkové napínáku, s povinnou šokující pointou. Navenek je všechno znovu perfektní. Nostalgický pozorovatel si může užívat, že zase jednou vidí detektivy v pršipláštích, kteří nepůsobí směšně. Kameramanská legenda Robert Richardson si užívá své další hvězdné chvíle a přebujelá výtvarná řešení, nápadně odkazující ke starým klasikám, ale i snové sekvence, flashbacky z druhé světové války a rutinní thrillerové výjevy z pátrání dokáže slít v jeden kompaktní celek. Výprava, kostýmy, hudba, ale i sebemenší herecké výstupy se skládají v celistvou podívanou, v níž lze pochybovat snad jen o hlavní hvězdě Leopardu DiCapriovi, jenž mezi ty typově přesné figurky (Kingsley i Ruffalo jsou vynikající!) sběhl z trochu jiné doby, kdy se velebí expresivní fyzické herectví.

Na druhou stranu, právě DiCaprio z plátna nesleze ani na minutu a vy proti tomu nebudete nic namítat. Prokletý ostrov je show jednoho muže – nebo spíš jeho destrukcí. K hlavní postavě se odkazuje jako k „myši v bludišti“. Teddy tápe, ptá se, hledá a je zdánlivě nekoordinovaně kopán od jedné nepříjemné události ke druhé. Skutečnost bohužel tak živelná není. Žádný děsivý labyrint se neotvírá. Naopak na diváky čeká úhledně koncipovaná cesta do středu ostrova šílenství. Spořádaně se na ní odlupuje slupka po slupce, pravidelně se dávkují nové informace a v neměnných intervalech se zjevují další vedlejší postavy, se svými významnými dialogy. DiCapriův šerif se v jednotném tempu noří čím dál tím hlouběji do duševního bahna.

Prokletý ostrov připomíná jízdu výtahem do pekla. Povinně si v něm musíte odškrtat patro po patru, monotónně se blížíte cíli, ve kterém nečeká nic příjemného. Od začátku až do konce je film narýsován jako noření se do čím dál tím děsivějšího duševního marasmu - a přímo úměrně psychickému pádu dolů, stoupá sama postava směrem vzhůru, až k rozhřešení v nejvyšším místě celého ostrova. Je to ale klopotná a dost mechanická štreka. Hlavní hrdina nejdřív odloží svůj klid, pak odevzdá svou zbraň, poté svlíkne uniformu, a pak začne pochybovat o všem, co jej obklopuje. Nápodobně si projde celý ostrov, od těch nejbezpečnějších míst, v nichž ještě vládne relativní normalita, až po nejděsivější zákoutí mezi kobkami s magory první kategorie. Navzdory splétání snů, indicií a podivných setkání jde vlastně o hodně stereotypní výpravu, která se po obsahové stránce má zahušťovat minutu od minuty… a tahle vykonstruovanost z ní pořád čouhá.

Prokletý ostrov má navíc zvláštní nevýhodu v tom, že už de facto začíná na atmosférickém maximu. Vyhrocený je už od první minuty, hned se tuší průser a neurotická hudba člověka vycuká ještě před tím, než se vůbec otevřou brány ústavu. A během první hodiny se jen a jen přitvrzuje. Po stránce audiovizuální opravdu není, kde hledat chyby. Bohužel s blížícím se koncem se na intenzitě spíš ubírá, než aby se přidávalo. Dialogy přebíjí atmosféru, napětí ustupuje odpovědím na Teddyho otázky a film tak má vygradovat v podstatě jen skrz své závěrečné „šokující“ odhalení. Odhalení, které šlo hravě odhalit už z prvního traileru, tuplem pak z úvodních třiceti minut snímku.

Nemíním zde provozovat nějaké světaznalé pokřikování na Martyho, že nás neoblafl a že si svou pointu může vetknout za klobouk. Scorsese má v tomhle ohledu alibi, že jako jeden z největších odborníků na hollywoodskou historii operuje nejen na poli jednoho celovečerního filmu, ale i v širším kontextu žánrových pravidel a vůbec celé žánrové historie. Jenže jeho Prokletý ostrov ve finále opravdu selhává v tom směru, že opustí hned několik rozpracovaných linek (náckové atd.), a v enormně dlouhé vysvětlovačce, která je strhující asi jako přednáška z makroekonomie, polopaticky osvětluje to, co šlo dlouhé minuty (nebo rovnou měsíce?) dopředu tušit. A neposkytne víc než jednu závěrečnou etudu, která s dvojsmyslnými náznaky nahazuje něco, co se před malou chvíli úspěšně sesunulo.

V dané podobě Prokletý ostrov působí jako látka jen o chlup sofistikovaněji než Gothika nebo Nenarození. Tím neříkám, že neskýtá prostor pro interpretace (sny ve snech, řetězení motivů, odkazy...), nebo že ji nelze prohlásit za záležitost výhradně pro fajnšmekry, jíž jen krátkozraký divák neocení (pokud vám někdo takové kecy žere :). To je jiná kapitola... Každopádně je na snímku patrné, že se jej chopil tým extrémně schopných tvůrců, kteří si dokáží vyhrát s každou proprietou pokleslých žánrů. Když za okny řádí hurikán, když blesky bouchají na počkání a když se nesmyslně rozlítávají dveře, jen podle toho, jak si to snaha strašit zrovna žádá, není těžké si domyslet režiséra, který přesně ví, jak kterou žánrovou ingredienci použít. Většinu z těch drobnějších se podařilo do filmu zapustit bez problémů, příběh sám o sobě ale nakonec působí jako dýchavičná variace na zadané téma, která není ani překvapivá, ani zábavná, ale ani dost „psycho“ na to, aby s diváky pohnula výrazně víc než jiná povedená žánrová konkurence (pokud to dnes už není protimluv).

Člověk bohužel nechodí do kina jako tabula rasa. Nehodnotí film bez ohledu na očekávání. Být tohle start neznámého greenhorna z MTV, jásám a prorokuju nástup nového režijního mistra. U Scorseseho ale je těch sedm hvězd o poznání rozpačitějších – roky aktivní kariéry ubíhají a sobecky mi jako divákovi přijde škoda je plýtvat zrovna tímhle směrem.