Martin McDonagh natočil nahláškovanou gangsterku V Bruggách, která mu zajistila dvě věci. Zaprvé nehynoucí díky za to, že nahnal Farrella, Gleesona a Fiennese do Belgie a nechal je tam vyblbnout takovým způsobem, že si to člověk musí připomenout alespoň jedenkrát do roka. A zadruhé vysoká očekávání u každého dalšího projektu, se kterým přijde. Nad Sedmi psychopaty tahle „kletba“ visela od samotného ohlášení projektu. Dokázal se s ní poprat natolik dobře, aby byli fanoušci jeho prvotiny spokojení?

Sedm psychopatů: FOTOGALERIE

S každou přibývající minutou jste napjatější, co se bude dít dál Odpověď je samozřejmě trochu složitější, dá se ale shrnout do dvou prohlášení: Sedm psychopatů není taková pecka, jakou byly Bruggy. Na druhou stranu je to ale výborný a navíc značně originální film, takže se žádné zásadní zklamání nekoná. McDonagh totiž dokázal svůj uvědomělý žánrový rukopis opět přetavit v něco, u čeho si ani jednou neřeknete: „Nuda, tohle už jsem stokrát viděl jinde“. Místo toho jen žasnete nad jeho vynalézavostí a s každou přibývající minutou jste napjatější, co se bude dít dál.

Už z toho důvodu by bylo kontraproduktivní tu složitě popisovat děj. Stačí vám vědět jen to, že Colin Farell hraje nepříliš produktivního scenáristu, Sam Rockwell jeho nejlepšího kámoše, který se živí unášením psů, a ústřední trio hrdinů uzavírá Christopher Walken, který... víceméně hraje Christophera Walkena. Na hlavní příběh o psím únosu, který moc nevyšel a rozzlobil gangstera Woodyho Harrelsona, se pak nabalují další postavy, jejich osudy a spousta dalších drobných odboček. A všechno dohromady to tvoří překvapivě organickou a za všech okolností zábavnou a nevyzpytatelnou filmovou podívanou.

Přehrajte si trailer McDonagh, který si Sedm psychopatů i sám napsal (stejně jako Bruggy), celou dobu bravurně přebíhá mezi množstvím zdrojových materiálů, přiznaných filmových vlivů a zdánlivě nesouvisejících špíčků. Hlavní přitom ale je, že skoro všechny komponenty filmu fungují samy o sobě, a na ty kulhající se film nezdráhá sebeuvědoměle upozornit. McDonagh prostě dobře ví, co se vám při které scéně honí hlavou, a rád si o tom s divákem „pohovoří“. Tenhle přístup už jste u filmu určitě párkrát viděli. Málokde byl ale vyšlechtěn do tak chytrého tvaru, abyste tvůrce v duchu poplácávali na zádech za to, že si s vámi zahrává a přitom vás nepovažuje za idiota.

Tohle nadnesené pojetí filmu si ale pochopitelně musí vybrat nějakou daň. V případě Sedmi psychopatů to odnáší připoutání k hlavním postavám, které přes veškerou McDonaghovu snahu nikdy není stoprocentní. Sam Rockwell je sice v prvotřídní komediální formě a Walken vás neomrzí ani ve chvíli, kdy stojí opřený o skálu a dlouze mluví do diktafonu. Především Farrellova postava je ale poněkud matná a hrdinům se zkrátka nikdy nedostanete pod kůži tak, jako tomu bylo třeba u Pařby ve Vegas.

Sedm psychopatů z toho důvodu působí značně odtažitě a jakkoliv souzníte s dohlížejícím McDonaghem, štve vás, že to s jeho postavami není podobné. Po odchodu z kina si tak budete pamatovat spoustu jednotlivých scén (v čele s tou na hřbitově), které spolehlivě vyburcují celý sál. Samotný film ale funguje spíš jako interesantní a proklatě černohumorná žánrová hra, než jako naplno odžitá cesta tří hrdinů. A to sráží hodnocení k „jen“ silnému nadprůměru.

Osvěžující a často brilantní podívaná? Ano. Ale ještě to chtělo krapet poladit.