Psát u každého nového hororu Jamese Wana, jak moc se tenhle zručný režisér a producent zasloužil o revitalizaci hororového žánru (Saw, Insidious, V zajetí démonů, Zhoubné zlo), by bylo mlácení prázdné slámy. Zkrátka James Wan umí a hotovo. Ostatně tržby v kinech jsou toho jasným důkazem – viz poslední díl Insidious, který posunul celkové příjmy tohoto universa z prodaných vstupenek někam k osmi stovkám. A v porovnání s filmovým vesmírem The Conjuring, kam patří i Sestra z roku 2018, jde přitom o chudšího příbuzného – hororový svět manželů Warrenových přepočítává k dnešnímu dni víc jak 2,1 miliardy dolarů. Jistě, tržby jako takové nic neříkají o kvalitách jednotlivých kousků z Wanova strašidelného repertoáru, ale svědčí o extrémní oblíbenosti u publika. Je lehkým paradoxem, že největší úspěch zatím zaznamenala právě Sestra (365 mega) a nikoli páteřní série manželů Warrenových, ale to není podstatné. Podstatné naopak je, jak se povedlo její pokračování z letošního roku.

První Sestra byla originem oblíbeného bubáka Valaka z Conjuring 2 s tváří šílené jeptišky holdující nezdravé životosprávě. A dlužno dodat, že její enormní tržby rozhodně nešly ruku v ruce s hodnocením kritiků, kteří filmu vyčítali prakticky úplně všechno – viz Imfova pětková recenze. Dvojka má tedy po stránce kvality co napravovat. Režie se tentokrát ujal Michael Chaves, jenž pro Wana natočil už La Llorona a hlavně V zajetí démonů 3: Na příkaz ďábla. Těžko říct, jestli za změnu režiséra může právě zdrcující kritika jedničky Corina Hardyho. Pravda je ovšem taková, že dvojka v tomto směru nakonec dopadla přeci jenom o něco lépe. Ale ne o moc.

Dějově pokračování navazuje přímo tam, kde skončila jednička. Valak přežil exorcismus a v těle posluhovače Maurice (Jonas Bloquet) putuje Evropou, aby uskutečnil svůj ďábelský plán. Po jeho stopách se vydává sestra Irene (Taissa Farmiga), aby odhalila nejenom Valakovy zlotřilé plány, ale taky svou tajuplnou minulost. Přiznám se, že s filmy Jamese Wana mám jeden zásadní problém, a tím je určitá sterilnost filmového světa, v němž se jednotlivé díly odehrávají. Díky tomu obtížně navozují pocit, že jde o skutečné zlo ve skutečném světě. První Sestra tím poměrně trpěla, protože byla situovaná prakticky do jednoho jediného prostředí, které na mě působilo až moc umělým (tj. kulisovým) dojmem. Druhý díl v tomto ohledu působí mnohem životněji, když se při pátrání po Valakovi podíváme na víc míst, a to i díky rozdělení filmu na dvě dějové linie sledující jak Valaka, tak sestru Irene.

Tato dvojkolejnost příběhového oblouku přináší do lineárního vyprávění příjemnou změnu, stejně jako použití mírně detektivní zápletky, byť šedá kůra mozková může zůstat v klidu odpočívat (minimálně do doby, než dorazí Hercule Poirot v Přízracích v Benátkách). Michael Chaves se jednoznačně snaží, aby divák dostal víc než minule. Na jednu stranu to je dobře a částečně to funguje, protože se neustále něco děje, Valak se nijak nedrží zpátky a pátrání po něm má místy až „indianajonesovský“ nádech. Na druhou stranu to znamená, že Valak už není tak strašidelný, veškeré tajemno kolem něj už dávno vyprchalo a stává se z něj další vraždící monstrum, které je potřeba v akčním finále jaksepatří zpacifikovat nějakým tím tajemným artefaktem. 

Přehrajte si trailer K tomu připočtěte nepříliš logický scénář hrající spíš na efekt a opírající se o náhodu než o přísnou logiku a máte z toho akčněji pojatého Vymítače ďáble s lehkým detektivním podtextem. Pokud jste čekali víc, budete zklamaní. Ale jestli vám vyhovoval letošní Papežův vymítač, nemusíte se druhé Sestry (ehm) bát, a to i díky několika zajímavým nápadům a povedené hudbě Marca Beltramiho.