Tam, kde Univesal pohořel se svým temným multivesmírem postaveným na ztrouchnivělých superhvězdách ze záhrobí, tam James Wan sbírá se skromnými rozpočty a pomalu odhalovanými bubáky stovky milionů. Tyhle úspěšné příběhy prostě píše sám život a nikoliv hollywoodští scenáristé. Na druhou stranu se přes všechny kasovní rekordy, které Sestra trhá, tak trochu vkrádá do duše obava, že je to celé podle jednoho mustru. Rád bych na úvod připomněl, že mluvíme o hororovém žánru, tedy dlouhodobě nejpokleslejší z hollywoodských odnoží, na níž se řemeslníci učí brousit své umění s pomocí nízkých nákladů a nízkých očekávání. Když se sem vydal James Wan a natočil dobové Krotitele duchů (Conjuring alias V zajetí démonů), bylo to, jako kdybyste v McDonald’s začali servírovat steak z Kobe. Trochu nečestné a nesportovní, ale přitom tááák osvěžující a příjemné. Pokud tedy za příjemné považujete neustálé vyskakování z kůže. V obou dílech Wan dokonale vytěžil skvělé herce, ale i natahování divákova očekávání, dokázal po vzoru japonských mistrů napětí smršťovat a napínat, kroutit, a pak jako prak vystřelit do vaší nervové soustavy, když jste to nejméně čekali.

Sestra: FOTOGALERIE

Proč ten zdlouhavý úvod? Protože pro spinoffy jednotlivých bubáků z hlavní série je potřeba mít šťastnou ruku. V prvním případě Wan sáhnul po snaživém a šikovném kameramanovi, ale mizerném režisérovi Johnu R. Leonettim. Mohlo ho trknout, že tenhle člověk točil druhý Mortal Kombat, který se svého času vážně líbil jen nadrženým teenagerům udělaným do Škorpióna a Mráze (vinen v plném rozsahu, proč to zastírat). Druhá Annabelle byla o dvě třídy lepší, protože angažovala hororového šikulu Davida Sandberga a Sestra pokračuje ve stejných šlépějích, protože urvala ostrovního šikulu Corina Hardyho a znovu ho poslala do lesa. Resp. do kláštera v lese.

Důvod je zjevný, autor hororového Hvozdu má s natáčením zlověstně se chvějících listů bohaté zkušenosti, ale hlavně ví, jak za dvaadvacet milionů vymáčknout z dobového rumunského venkova maximum. Prequel dvojky Conjuringu se odehrává v padesátých letech, ale až na úvodní produkčně náročnou desetiminutovku ve Vatikánu se pohybujeme v okolí polorozpadlého rumunského kláštera, ve kterém se kromě listů chvěje hrstka řádových sester. Tj. náklady minimální a divák nemá šanci poznat, jestli se snímek natáčel v roce 1958 nebo 2018. Hardy místo kulis plných křížů pracuje s kontrastem nevinně vypadající novicky v podání Taissy Farmigy (mladší sestra Very, postavy ale žádný příbuzenský vztah nemají) a vymítáním ošlehaného kněze Demiána Bichira. K tomu si ještě přidejte kanadského drvoštěpa Frenchieho, jenž plní střídavě roli hezké tvářičky a návnady, která ne a ne umřít, a máte hotovo. Ostatní postavy totiž jako by neexistovaly.

Řádové sestry skutečně působí jako modlící se boží vojáci, jejichž úkolem je padnout za vyšší dobro. Hlavní bubák, sestra posedlá démonem jménem Valak, se nemusí schovávat v temných zákoutích, protože divák moc dobře ví, s kým má tu čest. Už od úvodní sebevraždy jedné ze sester, kterou vymítačská dvojka přijíždí vyšetřovat, se těšíte na zubatý úsměv a dvojici pichlavých očí utopených ve černočerných stínech. A Hardy nezklame, servíruje jednu lekačku za druhou a lomcuje sedačkami v kinosále. Nemá na výběr, protože scénář duchovního psavce celé spinoffové série, Garyho Daubermana, vyplňuje hluchá místa ve Valakově originu opatrně a předvídatelně, jako kdyby měli producenti s tímhle bubákem ještě další plány. Ostatně poslední scéna těsně před závěrečnými titulky se snaží narychlo vystřelit další vlákno pavučiny, do níž se divák posedlý tímto vesmírem čím dál tím víc zamotává. 

Je to chytrá taktika a úspěšné budování mytologie, ale ani Hardy, ani Dauberman tu nepředvádějí žádné zázraky, jen udržují tempo a směr. Spousta progresivnějších hororových tvůrců si musí ťukat na hlavu nad astronomickými tržbami Sestry v amerických kinech, ale to je holt divácká setrvačnost, spinoffy sklízejí ovoce dvou veleúspěšných Conjuringů. Sestra při tom ale naštěstí nemlaská nijak okázale a servíruje v podstatě všechny žánrové pilíře. Hlavní hrdinka během snímku poctivě leveluje, projde si traumatickou zkušeností a v závěru bubáka překvapí. Valak má paradoxně mnohem méně prostoru a z pohledu jeho mytologie působí snímek jako víceméně nedůležitá, až banální epizoda. Což je ostatně pojem, který by se dal vztáhnout na film jako takový. Pokud na něj zabloudí divák nepostižený Wanovým hororovým světem, bude ho právem považovat za průměrné béčko s předvídatelným strašákem. Pro fanoušky manželů Warrenových je tu pro změnu málo drobků a souvislostí a Valak by si zasloužil víc expozice. Jednu scénu navíc v knihovně, s pořádným zabroušením do historie a rituálů. Ne jednu mimochodnou zmínku o bombardování za druhé světové a kdesi cosi.

Přehrajte si trailer Stejně z toho ale Sestra vybruslí se ctí, protože přes Wanovu snahu jsou diváci pořád zvyklí vnímat horor jako podřadný žánr. Svým způsobem tak tenhle vesmír bojuje sám proti sobě a okopává kotníky fortelným základům. Nezbývá než doufat, že trojka V zajetí démonů zas pod Wanovou taktovkou posune žánr dál a výš, aby ho případné následné spinoffy nepoložily na lopatky. Je to bláhová strategie, ale jiná studia s ambicemi na rozvíjení svých značek, by se od ní mohly učit.