Guye Ritchieho jsme měli svého času dost rádi. Britský samorost okolo přelomu tisíciletí nadělil několik živelných gangsterek a etabloval se jako režisér s dravou vizí a třeskutě zábavnými snímky, které oplývaly nezaměnitelnou stylovostí. A platilo to ještě pár let nazpět, kdy jeho osobitost občas chřadla pod studiovým dohledem (viz vcelku povedený Aladin), zároveň však stále uměl svůj dravý rukopis do filmu umně vepsat (zdraví Gentlemani nebo Rozhněvaný muž). Jenže pak se něco změnilo a autenticitu vystřídala pásová výroba. Ritchie sice rok co rok posílal do kin či na stream nějaký film, ale jejich kvalita uvadala. A v to, že by Šedá zóna tento trend zvrátila, asi doufal málokdo.

Režisér se totiž znovu opřel o vcelku zaměnitelnou zápletku, jejíž šablonu použil už při Operaci Poštmistr, Operaci Fortune či Pramenu mládí, tedy u svých dost možná nejhorších filmů. Banda skvěle vypadajících a hláškujících figurek se skvostným vybavením musí něco najít, něco ukrást nebo se odněkud dostat. Tentokrát jde o dvojici jakýchsi žoldáků s tváři Jakea Gyllenhaala a Henryho Cavilla, kteří pracují pro impozantní Eizu González. Ta se zaplete s mocným boháčem, z něhož se snaží vymámit miliardu dolarů, které dluží. Ale jeho soukromá armáda si to nenechá líbit a hrdinku tak bude potřeba dostat z nepřáteli narvaného ostrova.

Dávno je tak pryč režisérův cit pro míchání linek a proplétání rozličných hrdinů. Kdysi svérázný autor se znovu spokojuje s naprosto didaktickou zápletkou, jíž navíc nijak neozvláštňuje. Je sice sympatické, že svůj film napěchoval do vstřícné devadesátiminutové stopáže, nicméně tím jen vynikne přímočarost jeho filmu. Ta nemusí být na škodu, kdyby byl ovšem akčňák čímkoliv zajímavý. 

Práce s herci je ještě jakž takž ucházející, neboť i v tomto ohledu zůstává režisér na svém písečku a bere si k ruce tváře, s nimiž už se mnohokrát setkal. Henry Cavill i Jake Gyllenhaal mají charismatu na rozdávání, což je ostatně jednou z mála devíz, o něž se Šedá zóna může opřít. Špičkování, které by z jiných úst znělo křečovitě, v jejich podání místy zabaví. Vzájemná chemie doplněná Eizou González je trefná a pro výplachový akčňák na stream dostačující. Tím však výčet čehokoliv podnětného na snímku končí, neboť práce s dalšími postavami je až podivuhodně špatná. Důkazem toho budiž Rosamund Pike, která se při natáčení nejspíš nehnula z jedné CGI místnosti.

Z nepochopitelných důvodů snímek trpí stejným neduhem, jenž vadil prakticky u všech jeho filmů z posledních let. Stylovost postav je v pořádku. Potíž je, když jejich schopnosti hraničí s nepřemožitelností. Všichni hrdinové tak na sobě celou dobu mají neprůstřelný plot armor a nedostanou se prakticky do žádných obtíží. Pro všechny autorovy poslední filmy platí, že protagonisté mají něčeho dosáhnout, ve hbitě sestříhaných sekvencích to naplánují, a následně se jim vše bez větších či menších obtíží povede. Tím mizí i jakákoliv příležitost pro pocítění čehokoliv jiného než cool momentů.

Nemusíme srovnávat s vrcholnými díly jako Podfu(c)k či Sbal prachy a vypadni, kde se postavy svým lajdáctvím dostávaly do třeskutě zábavných peripetií. Stačí vzpomenout i na Gentlemany, kde hrdinové sice oplývali svéráznou osobitostí, zároveň se však dostávali do úzkých a museli vynaložit velké úsilí, aby překážky překonali. Oč silnější pak byla katarze, když si přinasraný McConaughey či Statham plni hněvu vyřizovali účty se svými nemesis. Vzpomeňme například i na Colina Farrella jako vedoucího tělocvičny, který sršel stylem, zároveň však šlo o nosnou a živou figuru. Poslední ritchieovky nemají nic z toho. Charaktery jsou jen naleštěné hláškující stroje bez jakéhokoliv vnitřního světa. Hordami nepřátel projíždí jak nůž máslem, nic je neohrozí a jakékoliv emoce zcela chybí. Kdysi progresivní režisér tak nepochopitelně padá do bahna osmdesátkových akčňáků.

Namísto dravosti pro jeho tvorbu začíná být charakteristická lenost. Slušelo by se srovnávat i jiné aspekty jeho posledních filmů, ale se smutkem zjišťuji, že toho nejsem schopen, protože z nich ve mně nezůstalo vůbec nic a existenci Pramene mládí jsem například zcela vypustil. Šedá zóna naštěstí není až takovým provarem, neboť charaktery jsou alespoň trochu sympatické a závěrečná akce snese srovnání s průměrem dnešních žánrovek. Jen škoda, že dopředu víme vše, co se v ní odehraje, protože Guy zkrátka nemůže fungovat bez plánovacích sekvencí.

Přehrajte si trailer Šedá zóna tak je ve výsledku veleprůměrným streamovacím akčňákem, na který si za pár týdnů nevzpomene vůbec nikdo. Pro Ritchieho jde o další potvrzení toho, že kdysi divoký autor utopil své umění pod nánosem akčních výplachů a doufat v dobrý film u něj už nebudu, a pro Cavilla o další zdvižený prst před tím, než svou kariéru postaví na roveň toho Liama Hemswortha.