Guy Ritchie se maličko utrhl z řetězu. Vždycky šlo o autora, jehož kroky jsme sledovali a prakticky každému jeho projektu jsme od začátku fandili. Vyjmenovávat pecky, které fandům nadělil, by bylo zbytečné. Důležité je podotknout to, že dlouhou dobu šlo o velmi výrazného tvůrce, který fláky jako Král Artuš nebo Gentlemani stále hýbal diváky a dovedl jim nadělit hutnou dávku osobitého stylu a kvalitní filmařiny. V posledních letech se ovšem usídlil na streamu, začal filmy sekat jako Baťa cvičky a zdá se, že to začíná mít své neblahé důsledky. Šílené tempo, s jakým filmy točí a předkládá divákům, totiž přímo vybízí k tomu, aby s rostoucí kvantitou kvalita děl maličko klesala.

Ve svém posledním počinu Pramen mládí, který před nedávnem přistál rovněž na streamu, ovšem tentokrát na tom jablíčkovém, Ritchie vplouvá do dobrodružných vod. Pryč jsou historické akční fláky nebo špiónské naháněčky, i když i s těmi lze najít styčné body. Sledujeme totiž trampoty sourozenců v podání Johna Krasinského a Natalie Portman, kteří se díky svému dobrodružnému rodinnému zázemí společně vydají na pouť napříč kontinenty, aby nalezli bájný Pramen mládí, jenž může člověku poskytnout vysněný věčný život. Překážet jim v tom ale bude zákon, starobyla tajuplná organizace chránící tajemství Pramene po celá staletí, a hlavně vzájemné rodinné konflikty. Je tak zaděláno na klasickou výpravu za MacGuffinem, která však může dopadnout všelijak. V Ritchieho podání to však jistě nebude působit zaměnitelně. Že je to tak?

Pramen mládí: FOTOGALERIE

Modří už vědí - není. Pramen mládí se sic v jádru tváří jako sympatická žánrovka, která by chtěla navazovat na Indyho, Mumie, Honbu za diamantem nebo i ty Lovce pokladů. Máme tu k tomu všechny potřebné propriety -  tajemný artefakt, rozervané osobní vztahy, výpravné lokace a v neposlední řadě i akci. Jenže ty klenoty žánru se od zaměnitelných snímků odlišují právě tím, že všechny tyto nezbytné ingredience dovedou vhodně smíchat tak, aby byly překvapující a zábavné, případně vyčnívající nad průměr. A to Ritchieho film není, naopak je zaměnitelný až běda. 

Šablonovitý scénář by v tomto případě vůbec nevadil, pro tento typ snímku může být naopak výhodou, protože se osobitý autor díky jasně daným mantinelům dobrodružných výprav může o to více vyřádit ve zdokonalení jednotlivých prvků. Hrát si s chemií postav a hledat vhodné představitele, bavit diváka jednotlivými mechanismy luštění hádanek, vyšperkovat akci nebo dodat filmu jedinečnou režijní složku. A prakticky ve všech těchto ohledech Pramen mládí líně selhává a následuje úzus většiny filmů ze streamovacích platforem. Strnulost je přítomna na každém kroku, ať už jde o akční sekvence nebo hlavní postavy a film tak působí jen jako levná výplň na zabitý páteční večer. Nulové ambice.

John Krasinski opět ukazuje, že na tahouny prostě nemá. Jeho Ryana jsem neviděl a jeho Jima z Kanclu mám rád, ale utáhnout film na svých bedrech v roli archetypálního hrdiny nedovede a s matadory jako Michael Douglas nebo Brendan Fraser se nemůže ani vzdáleně rovnat. Nasazuje masku klasických hrdinů posledních let, které dal vzniknout Ryan Reynolds - lehce přitroublý a ironizující hrdina, který vždy musí být zábavný. To ale Krasinski většinu času není a charisma nepředkládá žádné. Kvůli tomu se ani nedaří vykřesat žádnou chemii mezi postavami. Sympaticky tu absentuje romantická složka, proto ji tak musí zastoupit rozvíjející se sourozenecký vztah. Ten ale není nijak zábavný ani nápaditý, opírá se pouze o fádní pošťuchování bez jakékoliv hloubky a Natalie Portman ve své roli rovněž působí podivně unaveně a odměřeně. 

Potíž je ovšem nejen mezi postavami, ale i v postavách samotných. Vedlejší charaktery jsou všechny bez výjimky jen nositeli všedních archetypů a slouží pouze jako nástroje, které řeší hádanky přes počítač. Větší problém jsou ale postavy hlavní, neboť ani ony se nemohou pyšnit jakkoliv zábavnými či nevšedními atributy. S jejich motivací se pracuje naprosto ledabyle, úvodní akční expozice, která by měla diváka nalákat na další vývoj a s postavami ho seznámit, je průměrná a nezajímavá. Nevíme, kdo koho proč honí, a tak není ani potřeba, aby nám na hlavních hrdinech záleželo. A když ani toho charismatu moc není, je zaděláno na prázdnou spotřebku. 

A to je u Ritchieho obrovská škoda. Dříve suverénní tvůrce, jenž do svých filmů dovedl vecpat obrovskou dávku hutné stylovosti, jedinečnosti a vlastního rukopisu, se s posledními díly stává všedním rutinérem, který ke svým filmům přistupuje bez špetky jakékoliv invence. Pryč je jeho režijní dravost i cit pro vizuálně podmanivé dialogovky. Náběh na to občas je, ale celé to vypadá jako když se nováček snaží Ritchieho styl napodobit. Vše je snímáno omšele a zaměnitelně, chemie mezi postavami je nulová a stylová vymazlenost, která z jeho Sherlocka či starších prvotin sálala z každého políčka, tu úplně chybí. 

Diváka nemůže pohladit ani povedená akce. Scéna s lodí vytaženou nad hladinu přímo vybízí k nápaditému pojetí, ale odbude se naprosto nudnou sekvencí, kdy se po lodi jen chodí, pak se chviličku střílí a je konec. Stejně tak závěr v tomto ohledu nepřináší žádné uspokojivé vyvrcholení. A když zkrátka sledujete nezajímavé postavy v nudné akci bez jakékoliv motivace, je to průšvih a špatný film. Stokrát radši bych viděl Nica Cage, jak krade další Deklaraci nezávislosti.

Přehrajte si trailer Ta lenost, s jakou Ritchie svůj poslední film odbyl, je až do nebe volající. Za celý film tu nenajdeme prakticky jedinou povedenou scénu či alespoň trefnou hlášku. Poměrně vysoký rozpočet není vidět prakticky na ničem, nesledujeme žádné dechberoucí výpravné sekvence ani spanilou akci. A hlavně nevidíme dobrý film. Jen prázdnou nudu bez čehokoliv, co by stálo za pozornost. Mám velké obavy, že letošní In the Grey se ponese ve stejném duchu, protože Ritchie už to evidentně vzdal.