Komorní, únavné, vysilující, nepříjemné, pichlavé, ale také nesmírně vlivné a inspirativní – takové jsou Scény z manželského života. Letitý rest je třeba doplnit, a tak se jeden z velebených velikánů světové kinematografie Ingmar Bergman konečně dočkává svého zářezu do naší prestižní rubriky. A podíváme se na film i seriál zároveň, který se navzdory určité nenápadnosti stal jedním z nejzásadnějších vztahových milníků audiovize.

Ve švédské televizi se na jaře roku 1973 objevila ambiciózní šestidílná minisérie, která na rozmáchlé ploše více než 280 minut popsala rozpad jednoho zdánlivě spokojeného manželství. O rok později se v kinech objevila i zkrácená verze, jež rovněž se svými 167 minutami plnými dialogů dvou postav v dlouhých záběrech představovala pro leckteré diváky těžkou výzvu.

V centru dění je obyčejný středostavovský pár, který dokonce na samém začátku dává rozhovor pro lifestylový časopis ohledně idyličnosti svého svazku. Právnička Marianne se přitom zaměřuje na rozvody a i díky setkáním se smutnými osudy svých klientů je vděčná za poklidný život s manželem Johanem a dvěma dcerami. Akademický psycholog Johan zprvu vystupuje jako životem protřelý pragmatik, jehož jen tak něco nerozhází.

Na počátku vyprávění se Marianne s Johanem ještě diví partnerskému odcizení a nenávisti, kterou během jedné skutečně nepovedené návštěvy předvedou jejich přátelé. Událostí, jež dá nepříjemné dění do pohybu, je Johanova nevěra, postupně přerůstající v paralelní vztah. Taková rozbuška dnes působí poněkud omšele, je však třeba si uvědomit, že Bergmanův titul se objevil před více než padesáti lety a od té doby jsme v kinech i na televizní obrazovce mohli vidět nespočet variací únavného stereotypu mužské nevěry. Stejně tak někdo může protočit panenky nad až příliš schematickým rozdělením temperamentů – Johan působí jako uvážlivý, jízlivý a chladný, zatímco Marianne je emotivní, impulsivní a křehká. Prosazuje komunikaci jako hlavní pojítko vztahu, zato on si vystačí s bezstarostnou zajištěností jejich života.

Toto počáteční nastavení protikladů se však v průběhu času značně proměňuje, čemuž napomáhá i koncepční rozložení jednotlivých dílů seriálu (či ekvivalentních epizod ve filmu) do plochy deseti let. Vždy sledujeme pouze velmi omezenou výseč z aktuálního dění v životě Marianne a Johana a jejich interakce i vztahová dynamika se postupem let radikálně proměňují, v čemž se nezpochybnitelně odráží i Bergmanova autorská zkušenost.

Marianne si totiž zahrála Liv Ullmann, zřejmě nejvýraznější z Bergmanových múz, s níž měl filmař několikaletý mimomanželský vztah. Během natáčení Scén z manželského života už spolu nechodili, jejich společné i individuální zážitky se však do komplexnosti díla bezesporu otiskly, jelikož Ullmann i její herecký partner Erland Josephson prý při natáčení obohacovali Bergmanův scénář o množství vlastních prožitků. Šlo mimochodem o šestý z deseti filmů, které spolu Ullmann a Bergman natočili, přičemž polovina vznikla až po jejich rozchodu.

I dnes, s odstupem let, je fascinující sledovat vášeň a touhu mezi oběma protagonisty, jež se stejnou měrou podílí na udržení i ničení jejich vztahu. Hlavou srdce nepřetlačíš, a tak racionální argumenty vyklízejí pozice a v těch nejnevhodnějších chvílích nastupují výčitky, citové vydírání i fyzické násilí, kvůli čemuž je sledování některých pasáží, nepřerušených úlevným střihem či uhnutím pohledu kamery, skutečně drásavé. Bergman a jeho spolupracovníci se dostali až na dřeň vztahových útrap a podkopli vratké nohy, na nichž leckteré moderní svazky stojí.

Jde o jeden z nejsilnějších testamentů Bergmanova pozdního období, v němž se odklonil od dřívějšího zkoumání existenciálního údělu člověka (třeba v Sedmé pečeti či Lesních jahodách), a spíše se soustředil na každodenní dramata a traumata, s nimiž se většina z nás musí neustále vypořádávat.

Důslednému pozorování a nekompromisně analytickému pojetí je podřízen i styl, ovlivněný též televizním původem projektu. Dominují proto detaily tváří, statické snímání strohých interiérů a hlavně dlouhé, do hloubky i šířky se větvící dialogy, krok po kroku odlupující vrstvy obou hlavních figur. Bergmanův dvorní kameraman Sven Nykvist se tentokrát musel držet zpátky, i tak ale hypnotická jednoduchost jeho obrazů dokáže diváka až voyeursky vtáhnout do dusnou atmosférou přeplněných místností. Vzhledem k době vzniku a cílovému formátu překvapí hlavně otevřenost z hlediska sexuality, jinak je dílo oproti starším, vrcholně stylizovaných Bergmanovým snímkům výrazně umírněnější.

Nejde tedy o dějový film, o událostech se dozvídáme jen zprostředkovaně, z vyprávění – právě osobitá interpretace skutečného dění je však tím, co je zde podstatné. Měnící se kontext i obsah rozhovorů je přitom stejně podstatný jako jejich množství – čím více času divák s postavami stráví, tím více vyvstává na povrch propracovanost jejich vnitřních světů.

Svého času se hovořilo také o nárůstu rozvodovosti po švédské televizní premiéře, kdy se u obrazovek sešla více než polovina tehdejšího národa (!). Jako by si lidé uvědomili, že nemusejí zůstávat ve svazku, jež jim v mnoha ohledech nevyhovuje, a že se odloučením od partnera či partnerky dočkají kýženého osobnostního růstu a rozkvětu.

Skutečnost však bude složitější a toto hledání kauzality spíše obrací příčinu a důsledek. Počátkem 70. let se totiž nejen ve švédské společnosti hovořilo o krizi měšťácky konzervativní instituce manželství, a tak se Bergman trefil do trendujícího a aktuálně rezonujícího tématu, jehož palčivost se však ani v následujících dekádách příliš nezmírnila. „Johan a Marianne jsou děti pevných norem a věří v ideologii materiální jistoty. Svůj měšťácký způsob života nepociťovali nikdy jako skličující nebo neupřímný,“ cituje Bergmana Lexikon světového filmu.

Scény z manželského života se staly jedním z hlavních inspiračních zdrojů pro řadu snímků Woodyho Allena, především pro Annie Hallovou a Manželé a manželky. Bergmanovu hořkou vztahovou pilulku s chutí spolkli i Noah Baumbach, Andrej Zvjagincev či Richard Linklater, díky čemuž vznikly jejich perly jako Manželská historie, Nemilovaní či trilogie Před úsvitem/Před soumrakem/Před půlnocí.

O nekončící vlivnosti díla svědčí i úspěch pár let starého amerického remaku s Oscarem Isaacem a Jessicou Chastain, v němž stačilo prohodit genderové role, aby postavy působily moderně a uvěřitelně. Opět se tak ukázalo, že moc trefnějších vztahových vivisekcí v rámci kinematografie nenajdete, a tak pokud se chcete trochu porýpat ve vlastních bolístkách (a třeba z nich i načerpat nemalý vhled), Bergmanova klasika k tomu poslouží výborně. V obou verzích ji najdete třeba na platformě Edisonline.