Další povzdech z nekonečného seriálu “tohle tu ještě nebylo? JAK to že to tu ještě nebylo?”. Ano, kolega Cival si už před lety celkem předvídatelně vybral Před soumrakem jako ideálnějšího kandidáta, kompatibilního s krutým světem, který se rozkládá všude kolem nás. Ta zasněná reminiscence osudové noci, dozvuk tíživé reality, to gesto, kdy Céline natahuje ruku po nicnetušícím Jessem, v tom je prostě všechno. A stejně jako se vrací ke svým hrdinům Linklater a nechává je časosběrně procházet životem, tak se i diváci vracejí k jeho (zatím) trilogii a s nastupujícími letokruhy v ní nacházejí další a další odrazy svých vlastních příběhů. 

Ve světle druhého a třetího filmu může úvodní dobrodružství v noční Vídni vypadat jako sen, co se nikdy nestal. Jako příliš růžově zabarvená vzpomínka, v níž se vše děje až příliš nenuceně a zrychleně. A přesto jsme ji v divokých devadesátkách skrz tenhle indie pár zažili. A byla v tom spousta nádherných okamžiků, co rezonovaly nejen u beznadějných snílků, kteří doufají, že v tom svém vlaku potkají čarokrásnou vílu a seberou odvahu, aby ji oslovili.

Je to autentické, nebo to šustí papírem? To si každý u nekonečných dialogů musí vyřešit sám. Pro mě bylo setkání intelektuálky Céline a trochu naivního, nejistého, ale přemýšlivého Jesseho osudové z důvodů, jež sahají daleko za hranice stříbrného plátna. Podobných nocí jsem se svou múzou prochodil desítky, takže mám pro tenhle romantický subžánr intelektuálních pingpongů a romantických podtónů v záři velkoměst trochu slabost. A taky jsem několik let žil ve Vídni, takže vím, že její nenápadná a mírně ospalá fazóna skrývá mnoho nenadálých překvapení. Město a jeho charakter je důležitou kulisou, ale Linklater má svou tour promyšlenou do nejmenšího detailu a loupe před námi postavy vrstvu za vrstvou jako cibule. 

Noc pomalu plyne a s ní se ztrácí ostych a roste zvědavost. Vše kulminuje scénou s předstíraným telefonátem, která je pro mě jedním z vrcholů romantických výměn před kamerou. A to prosím mluvíme div ne o zlaté éře moderních indie romantik. Linklater nám umožnil prožít lásku na jednu noc, které po letech vlastně nemohou uvěřit ani ti dva. Nejde však o cukrkandlový přelud s předvídatelným koncem a banálními dialogy, naopak o film, který nabízí svou náruč všem divákům s hlavou v oblacích. A je vlastně jedno, jestli na tu první velkou lásku teprve čekáte, máte už vše odžito, jste v romantické slepé uličce, nebo na prahu středního věku opatrně bilancujete.

I po letech, kdy jsem se jako divák přesunul z pozice naivního ucha Jesseho do levelu spokojeného ženáče, mě ten film dovede inspirovat a popohnat. Stačí už první dialog o tom, že páry si po letech přestávají rozumět. Muži špatně slyší vyšší tóny, ženy zase ty nižší… tak příroda zajistila, aby se ve stáří navzájem nezabili. Svou manželku už občas slyším hůř, ale nikdy nepřestávám poslouchat. Nechci, aby mi unikla nějaká ta památná věta z dialogů psaných životem.