Pobaltí nemůže klidně spát. A litevský režisér Andrius Blaževičius tuto smutnou skutečnost reflektuje ve svém snímku Rozvod za časů války, na němž se koprodukčně podílela i Česká republika. Ten přibližuje převratné historické události optikou osobní rodinné roviny.

Podobně jako nedávný Minotaur se i Rozvod vrací do roku 2022, na začátek ruské invaze, a ukazuje, jakým způsobem může válka postihovat manželský život. Ani jeden ze zmíněných kusů však nenabízí hledisko přímé oběti. Minotaur popisuje život Rusů reagujících na válku ve fiktivním ruském městě, zatímco Rozvod za časů války nás zavádí do Vilniusu.

Litva sice nesousedí s Ukrajinou ani nesdílí východní hranici s Ruskem, ale Kaliningrad v týlu, Bělorusko na jihu a vzpomínky na Sovětský svaz v hlavě jsou dostatečným zdrojem obav pro tamní obyvatelstvo. 

Ústřední pár Marija a Vytas však prožívají i osobní drama a konflikt. Těsně před invazí totiž Marija Vytasovi znenadání oznámila, že je nešťastná a že si přeje rozvod. Cítí se nenaplněná, jejich život není vzrušující tak, jak si v mládí představovala. A její manžel, který dříve platil za nadějného filmaře, se už dlouho nachází v tvůrčí krizi, zatímco se jako muž v domácnosti stará o jejich dceru Dovile. 

Po tomto oznámení následuje hádka – cele snímaná staticky a frontálně skrze čelní sklo auta –, během níž se fasáda progresivního páru drolí. Když dojde na lámání chleba, muž v domácnosti je považován za nemaskulinního vyžírku. „Býval jsi ‚wow‘, teď jsi ženuška v domácnosti,“ vmete Vytasovi do tváře Marija. Ten ji na oplátku agresivně popadne za krk, rychle se však vzpamatuje a odejde na vzduch. 

Je to Vytas, který se musí odstěhovat, i když byt naaranžoval a zařídil on. „Ale za moje peníze,“ připomene chladně Marija. Její zaměstnání dobře vynáší, jakkoliv je pravým opakem toho, co by artový filmař Vytas, prvotřídní hipster, který by ve svém rezavém kulichu i spal, respektoval. Marija totiž pracuje na jedné z vedoucích pozic ve společnosti Hungry Rabbit, která nenasytně točí a vypouští stupidní virální videa a reels.

Manželskou krizi tak doplňuje krize uprchlická. Snímek se soustředí na procedurální všednodennost války – ubytování uprchlíků, balení jídla, otázky týkající se toho, v jakých podnicích je neetické pracovat, změny v rutině dětí. Dovile si tak vybíjí vztek z rozvodu ve škole, kde se pere s ruským spolužákem, který označuje Ukrajince za nacisty. Válka a běžný život mají tendenci se v každé vrstvě každodennosti promíchávat.

Oba rozvádějící se partneři se pokoušejí ukrajinským uprchlíkům pomoci a zároveň demonstrovat vlastní dobročinnost. Vytas se tak snaží získat zpět část své umělecké reputace tím, že se přidá k protiruské performanci. Marija poskytne uvolněnou pracovnu jako pokoj pro ukrajinskou matku a její dva syny. Zároveň se však (pochopitelně) nemůže smířit se ztrátou soukromí. Snímek si klade otázky typu: do jaké míry je aktivismus nebo pomoc druhým performativní? A nakolik je to vůbec problém? Má idealismus expirační lhůtu? 

Snímek buduje poutavé kontrasty: ukrajinští uprchlíci spící na přistýlce v titěrném pokoji versus manžel nocující na přistýlce u rodičů; dcera toužící stát se herečkou versus matka, kterou vede k rozvodu mimo jiné „únava z předstírání“. 

Filmu dominují desaturované barvy a kamera, která stojí často bezmála v ústraní. Je statická – a to jaksi platí navzdory válečnému dění i pro snímek jako takový. Téměř vždy je umístěna tak, aby zaznamenala celek nebo americký plán, nabízí velmi málo detailů nebo pohybu mimo občasný táhlý švenk. Dalo by se říct, že je observační – ale ono toho není tolik ke sledování. Kompozice vytvářejí mnoho prázdného prostoru, s nímž se ale nijak nepracuje. 

Rozvod za časů války předestírá hojnost nosných témat, ale pojímá je poněkud samozřejmě, jako kdyby si odškrtával seznam možných incidentů spojených s válkou na Ukrajině (rodiče sledující ruskou propagandu? Odfajfkováno). Je to snímek v zásadě kompetentní, ale také nikdy nepřekvapí, neobjeví se v něm nečekaná situace, žádný inovativní úhel pohledu. Vše jako kdyby samopohybem plyne z premisy a z okolností krize. Není tu k nalezení jediný skutečně pamětihodný dialog nebo pozoruhodná scéna. Situace nejsou doopravdy vypointované a připomínají ústřední pár, který nedotahuje věci do konce. 

Přehrajte si trailer Podobně laděný Minotaur je po všech stránkách komplexnější, prokomponovanější a obrazově propracovanější dílo. Rozvod za časů války si bere silný lidský materiál, ale chybí mu adekvátně silný autorský úchop, který by zobrazované události přetvořil do mocného filmového zážitku.