„Do ní byl uzavřen tedy ten míšenec býka a muže.
Dvakrát athénské krve se nasála obluda hrozná,
pak ji však třetí daň, zas poslaná za devět roků,
potřela. S pomocí dívky syn Aigeův, sbíraje niti,
nalezl nesnadný východ, jímž nikdo se nevrátil dosud.“

Tak popisuje skon bájného Minotaura Ovidius ve svých Proměnách. Proč však ruský režisér Andrej Zvjagincev sáhl po starověké metaforice, když volil název svého opusu?  

Čtrnáct lidských obětí, tolik si na Athénách žádal král Mínós pro Minotaura. A čtrnáct obětin na oltář války si na hrdinovi snímku Minotaur žádá Putin pro svou nesmyslnou válečnou mašinerii. 

Nacházíme se v roce 2022 ve fiktivním ruském provinčním městě. Ruský prezident chystá svou speciální operaci ohavnou invazi na Ukrajinu a kanóny války se krmí lidskou municí. Každý z ředitelů velkých místních firem dostane za úkol vybrat ze svého podniku předepsaný počet zaměstnanců, které odvede verbířům sbírající se ruské armády. A na protagonistu snímku Gleba (Dmitrij Mazurov) jich připadne právě čtrnáct.  

Nikoho ze svých lidí na frontu a na smrt poslat nechce. Ale co si má počít? Jako by na jeden týden nebylo starostí dost, odhalí, že ho jeho manželka Galina (Iris Lebeděva) podvádí. Jak přiléhavé, že jsou mu v Minotauru nasazovány (pa)rohy. Osobní drama s tím celospolečenským se tu tak střetne v příběhu, který komentuje nejen zločinnost celé války, ale též systémovou korupci, jíž je ruská společnost prolezlá. 

Rusové z vyšší společnosti byli v 19. století posedlí francouzskou kulturou a zvyky a na tuto tradici jako kdyby navázal i Andrej Zvjagincev. Ten do Francie, která jeho snímek koprodukuje, emigroval coby kritik Putinova režimu. Asi si dovodíte, jak dobrý musí jeho nový počin být, když Francouzi spokli národní hrdost a vyslali na Oscary jako svého zástupce ruskojazyčné drama, v němž nezazní ani slovo francouzsky. 

S Francií ale Minotaura pojí ještě jedna zásadní vazba. Vztahová část snímku je totiž natolik inspirovaná Nevěrnou ženou Clauda Chabrola, že ji můžeme beze všeho pokládat za remake. V Chabrolově verzi je však ústřední pár výrazně méně odcizený než zde (zajisté pomáhá, že se má v roce 1969 každý z manželů tendenci pokaždé, když se ten druhý zdá nesvůj, jako první zeptat: nechceš drink? Ale co já vím, nejsem manželský terapeut). Zvjagincev zápletku o nevěře nicméně zasazuje do širšího kontextu současného válčícího Ruska, a je tak plnější – a snímek o hodinu delší – než jeho novovlnný předobraz.

Režisér byl letos v Cannes za Minotaura odměněn Velkou cenou poroty. Zdaleka však nešlo o jeho první ocenění na festivalovém okruhu. Už jeho debut, Návrat, byl vyznamenán Zlatým lvem v Benátkách, pozdější Leviatan se v Cannes radoval z ceny za scénář, Nemilované pak tentýž festival poctil Cenou poroty. 

Tehdy Leviatan. Nyní Minotaur. Režisér má slabost pro biblická a mytologická pojmenování. Mořská nestvůra Leviatan slouží v politické filosofii jako metafora státu, velké a silné bestie, jehož tělo tvoří jednotliví poddaní. Zvjagincev ukazuje ruský stát coby tvora podobně nenasytného, jako je ona stvůra z moře. I proti němu svede osamělý jednotlivec jen velmi málo. Je to motiv, jenž prostupuje jak jeho předminulým snímkem, tak tím nejnovějším. Minotaur je však také bludištěm manželským citů. 

Snímku dominuje vizuální paradox. V luxusním domě manželů, který je postaven z velkých skleněných ploch, se zdá vše na první pohled průhledné, činy každého z nich jsou však všechno jen ne transparentní. Velká okna dopřávají minimum soukromí. Je to jako opak labyrintu, z něhož se nejde dostat. 

Figury jsou tak velmi často snímány za sklem, ve velkém se pracuje s odrazy, odlesky a zrcadly. Zásadní události se mnohdy odehrávají ve druhém plánu, jako bychom postavy špehovali podobně jako Gleb Galinu. Málokde je to patrnější než v ložnici manželů, v níž se odehraje jeden ze zásadních vztahových rozhovorů, přestože jsou oba manželé otočeni ke kameře zády. 

Snímkem se jako nit vine erotický náboj (Zvjagincev si nenechal ujít příležitost zopakovat slavnou scénu, v níž si původně Stéphane Audran, nyní Iris Lebeděva po koupeli pečlivě masíruje své dlouhé nohy). 

Motiv letu nad oblaky lze v jedné scéně číst různě. Možná se najednou postav pozemské záležitostí netýkají, jsou deset tisíc kilometrů nad věcí. Ale také jako předobraz, že se mračna stahují. Husté mraky najednou vypadají k nerozeznání od kouře výbuchů kdesi hluboko dole na ukrajinském bojišti. 

Přehrajte si trailer Minotaur je snímek utkaný s ohromnou pečlivostí, odvyprávěný s výjimečným režijním sebevědomím. Dává si načas, než se jeho linky propojí. Nevyhýbá se metaforám, aniž by byl kdy doslovný (vysvětlení názvu ve filmu nezazní ani jednou). Není mu dokonce cizí situační komika a černý humor. Přestože se podobně jako jeho mytický předobraz skládá ze dvou odlišných polovic, nepůsobí ani v nejmenším rozeklaně. Zvjagincev přináší velké podobenství o současném Rusku a jeho tragickém plýtvání životy.