Dodnes si pamatuju, jak jsem šestku Rockyho viděl na sklonku roku 2006. Měl jsem tehdy pocit, že jsem dostal jeden vánoční dárek navíc. V únoru jsem u příležitosti české premiéry napsal opatrnou, ale přesto emocionálně vypjatou recenzi. Měl jsem radost z návratu své oblíbené postavy a vůbec jsem netušil, že úspěch Rockyho Balboy zajistí Slyovi comeback, díky němuž přijde i čtvrtý Rambo nebo trojice Postradatelných. Uplynulo neuvěřitelných patnáct let, což znamená, že už se můžeme s filmem přesunout do kategorie “klasik” a já mohu konstatovat, že ve mně tenhle epilog neuvěřitelně roste. Stallone sice dostal Zlatý glóbus až o dekádu později za účast v Creedovi, ale způsob jakým si sám diriguje reparát postavy, která z něj udělala hereckou, scenáristickou a později i režisérskou hvězdu, mi vyrábí husí kůži dodnes.

Nebudu tvrdit, že je Rocky Balboa jen krásou, která střídá nádheru. Sly se jako velký fanoušek boxerských přenosů snažil v závěrečném duelu namíchat filmovou a televizní estetiku, vybral si za protivníka někoho, kdo se umí líp prát než hrát a precizní choreografii vyměnil za boxerskou improvizaci. Jenže on ten souboj na konci je spíš metaforou než atrakcí pro lačné fandy akčních filmů. Ti jsou tu, stejně jako u prvního Rockyho, na špatné adrese, protože tahle série - snad s výjimkou trojky a čtyřky - nikdy primárně o boxu nebyla. A Sly se tu skutečně prostřednictvím silných monologů vrací do starých kolejí a vypráví o ztrátách a nálezech tak jímavě, že vás až překvapí, když se najednou objeví špičkově střižená tréninková koláž, nezbytná součást Rockyho filmů, v níž osvalený šedesátník s koňskou dávkou steroidů v těle (nebo spíš dávkou koňských steroidů?) potí krev a slzy, přičemž vy podupáváte do rytmu a rukama čechráte vzduch a sníte o vlastní kariéře mezi provazy, ať už je vám pět, patnáct nebo pětapadesát. 

Kdo mohl tehdy tušit, že si Sly protáhne kariéru o dalších patnáct let a ukončí trápení ve videobéčkách? Jsou to ale právě komorní okamžiky jako zpověď před boxerskou komorou nebo rozhovor otce se synem na ulici, kdy Stallone vrací postavě její podstatu. Tady se vyhrává zápas o duši Rockyho, nikoliv v tom mnohými kritizovaném zápasu. Rocky zestárnul, získal jizvy nejen na těle, ale i na duši, ale hlavně zmoudřel. Stejně jako Stallone, který jel v osmdesátkách obrovský egotrip, z něhož naštěstí padaly blyštivé a zábavné, leč povrchní a v zákulisí velmi bolestivé filmy. I on se poučil a jeho béčkové vyhnanství ho poučilo natolik, aby se ke svým legendárním postavám vrátil s pokorou. 

Ne každý to umí, ne každému se to povede, nebo k tomu vůbec dostane příležitost. A jakkoliv se Stallone v posledních letech ve svém odkazu vrtá až moc (pomíjím Ramba), Rockyho ubránil i v obou Creedech a dokonce i jeho přestříhaný Rocky IV vykazuje velkou míru sebereflexe, byť je mnohdy až lucasovskou snahou o přepisování historie a možná i malou omluvou za bouřlivé osmdesátky. Jako by “dědek” netušil, že jsme tu jeho povrchní videoklipovou agitku milovali ne kvůli jejímu poselství, ale pro jeho nebetyčnou průhlednost obalenou v hlasitých třpytkách.

Podívejte se na Rockyho Balbou znovu. Je to Stallone na křižovatce, na které před ním stála spousta jiných, stárnoucích legend. Mnohé odbočily do slepé uličky, mnoho návratů po letech bylo zbytečnou a hořkou tečkou, ale v tomhle případě jde o fascinující rvačku s vlastním osudem a popkulturním odkazem. Čím jste starší, tím víc v tom uvidíte.