Američtí teenageři se už pomalu těší na halloweenská cukrátka, zatímco ti čeští vyhlížejí Podvraťáky. Novopečený král českých kin, Karel Janák, se do třetice vrací s Vojtou Kotkem a Jirkou Mádlem, aby tentokrát přihodil do kotle další (většinou staronové) tváře, žánry a inspirace. Povede se mu jakž takž zapůsobit i tentokrát?

Ano, je to klišé... kdykoliv začnu recenzi podobnou otázku, zkušený čtenář už dokáže vytušit odpověď. Jenže tentokrát to nebude tak jednoduché. Podvraťáci už v pětiminutovém intru zahodí podfu(c)kářské ambice a silácké řeci o náhražce za Ritchieho gangsterky, ale během porovnávaček s českou konkurencí přece jenom člověk musí používat trochu jiné metry. Historka o českých gangsterech, muzikantech a čoklech je tak ve výsledku ze všeho nejvíc smutným důkazem toho, že jenom inspirace nestačí. A že jich tady bylo hodně... kus Bazénu, kus Discopříběhu a spousta západních filmů, na které Karel Janák zjevně velmi rád kouká, ale příliš jejich mechanismům nerozumí. Nebo na to jde jednoduše ze špatné strany.

Ale ještě než dám svým myšlenkám startovní povel k tomu, aby se rozutekly po stránce, dovolte mi prohlásit, že Rafťáky i Snowboarďáky mám rád a Janákovi fandím. Tedy fandil jsem. Měl by trochu víc trénovat orientační běh, protože tentokrát se ve svém vlastním filmu dočista ztratil. Ale nepředbíhejme, svoje alibi jsem si odbyl, takže se vrhneme do světa fakt krutohustý kapely jménem Podvraťáci, jejíž členové zapadají do všech myslitelných škatulek a zrovna se chystají spasit svět prostřednictvím neotřelých songů (Vojta Kotek při jejich zpěvu vypadá jako kdyby rodil).

Je tu pohodovej mozek bandy Luki (Kotek), notorický sukničkář Márty (Mádl), dobrák Radek (Písařík), trochu ušlápnutej Tom (Beran) a naprosto zbytečná Kytka (Kristýna Nováková). S takovou sestavou už můžete vyvádět pěkné psí kusy a taky na ně dojde, když skupina přijde o peníze na novou sestavu a rozhodne se ukrást psa mafiánskýmu bossovi. Dávno předtím než k samotnému aktu dojde, si budete muset vybrat jestli hlavní hrdiny považujete za jednorozměrné figurky nebo hustý týpky, se kterejma byste šli zachlastat. Ještě mi nebylo pětadvacet a lidi, kteří během věty dvakrát použijí "pičo" (sorry, že jsem vás nevaroval předem, ale bylo to nutné... šoková terapie funguje ;), jsem ochoten akceptovat, ale tahle parta to u mě nevyhrála, především díky šokující nevyváženosti. Jedinou opravdu zábavnou postavou je tu Mádlův Márty, který v až parodickém duchu svádí každou ženskou postavu na obzoru a činí tak v klasicky černobílém Janákovic stylu, podle kterého jsou všechny roštěnky před kamerou ochotné ke styku a svlékají se do pěti vteřin (ty opravdu hezké ještě trochu rychleji, tady funguje analogie se sportovními vozy :). Poprvé je to zábavné, podruhé divné a potřetí už to střapatému teenagerovi s mysliveckýma holínkama jednoduše nežerete.

Minimálně je s ním sranda, což se o zbytku kapely říct nedá. Musíme si tedy počkat až na nějaké to vyhrocení děje, ke kterému dochází s příchodem mafiánského bosse na scénu. To už se přestane souložit (bohužel poprvé) a začne se akčnit (bohužel podruhé). Janák se tak definitivně z vyhřátého a vyzkoušeného pelíšku teenagerských komedií, kterým se dá spousta věcí prominout, vydává na tenký led zábavné gangsterky, kde chybí mustry i zkušenosti. A to je špatné. Mojí nejmenší výtkou jsou nakonec dialogy, které vypadají jako mělká improvizace, zaházená hromadami siláckých a sprostých hlášek. Janák totiž dokonale obrátil americký model. Americká gangsterka se snaží nabídnout pokud možno co nejvíc násilí a stylových akčních scén a jako čert kříži (režisér cenzorům) se vyhýbá sexu a sprosté mluvě. To aby měla MPAA radost. Janák to dělá přesně opačně, což může být problémem ve chvíli, kdy sáhne právě po těch akčních scénách.

Měl bych ještě zdůraznit, že snímek je opatřen univerzálním unyle modrým filtrem, který má působit chladně (rozuměj cool), ale schválně ztlumené barvy nějak nejsou dopovány potřebnou akcí, takže to celé působí ukolébavkově (stejně jako soundtrack, ale to je jiná story). V Rafťácích Janák vykazoval určité pokroky v akčních scénách a tak jsem čekal s přesunem na ambicióznější žánr definitivní potvrzení a nějakou tu evoluci. Bohužel je to spíš krok zpátky. Už když jedna z postav, Radek, utíká před partou bodyguardů, nasadí Janák svojí osvědčenou taktiku - stříhání, které záměrně kašle na kontinuitu a utápí adrenalinový okamžik ve změti nicneříkajících střihů. Díky tomuhle zoufale nefunkčnímu grifu, který snad vymizel i z německých telenovel, je veškerá snaha zmařena a zůstane z ní jeden vybuchující žlutý Fiat. Takoví jsme byli, přátelé.

Potíž je v tom, že ono by to šlo i bez těch bayovských objezdů a rázných kamerových jízd (nečekáme zázraky, jsme rozumní), jenže to by filmu nesměl krom peněz chybět i patřičný styl. V obsazení se o něj Janák rozhodně snažil - Postránecký jako mafiánský boss, Rímský jako jeho bodyguard a pak třeba cameo Petra Jandy. Jenže i tady platí, že jen dobrý úmysl nestačí, pokud ho režisér nedokáže dovést do zdárného konce. A právě koncovky dělají Janákovi problém. Nemluvím teď o finále samotného filmu, to je naopak důvodem celkem vysokého výsledného hodnocení. Mluvím o pointách jednotlivých scén a drobných detailech, které Rafťáky i Snowboarďáky oddělovaly od zbytku českého pelotonu.

V případě Podvraťáků jako by se Janákovi rozklepaly kolena. Každé nadhozené situaci chybí tak cca dva krůčky k tomu, aby byla nějak stylová a zapamatováníhodná. Pan režisér se je vždycky pokusí udělat, zvedne nohu, ale pak vyděšeně couvne a zahraje to do autu. To je neuvěřitelně frustrující a mnohdy opravdu nechtěně vtipné. Stačí sledovat Pavla Rímského jak pobíhá po Praze se vzduchovkou a Kotkova postava o něm ve voice-overu s vážným výrazem mluví jako o Terminátorovi. Hlášky prostě nefungují, osudové situace a gangsterské machrování už vůbec ne. Kdo to může zachránit? Snad jen kultovní Pedja Bjelac jako "Rampa záchranář", který se po rozporuplné úvodní epizodce s mačetou do filmu vrátí tzv. za pět minut dvanáct a vystřihne tu nejlepší hereckou kreaci široko daleko. Hodně se při ní hulí a taky to odnese jeden moc roztomilý pes. Nebudu spoilerovat, ale jedině scény, ve kterých je to nebohé zvíře nějakým způsobem mučeno, mi přišly opravdu upřímně vtipné. Ale jinak mám zvířata rád. Opravdu.

Podvraťákům už ale ani vyšponovaná poslední třicetiminutovka nepomůže. Stokrát může opilý Jan Hrušínský sázet volební hlášky, stokrát může Václav Postránecky sázet hlášky jako z loňského filmu od Stevena Seagala. Není sporu o tom, že oba dva pobaví, ale není tenhle smích se ozývá ze špatného místa bránice. Není to upřímné vyseknutí poklony scénáristovi, je to "ocenění" jeho neschopnosti.

Karel Janák - scenárista i režisér - má obrovské štěstí v tom, že opět dělá něco poprvé. Mladé publikum mu zřejmě jeho skoro až pohádkové hrdiny, kteří hulí, halekají a nadávají na lesy, spolkne i s navijákem a opravdu nadávat začne až ve chvíli, kdy se objeví něco lepšího. Aura jeho zlatých ručiček však tímhle filmem znatelně klesne a mých pět hvězdiček drží na krajíčku (chtěl jsem dát čtyři, ale na rautu měli váááážně dobrý chlebíčky :), hlavně díky vzpomínce na to, co zbylo z onoho podvraťáka a také vědomí toho, že vždycky může být hůř. Pamatujte si, že v českém měřítku jsou Podvraťáci stravitelným průměrem. A o tom světovém raději nechtějte vědět.