Německý historický velkofilm Ranhojič z roku 2013 přinesl na evropské poměry solidně atmosférický příběh z lékařského prostředí z dob temného středověku. Pojednává o chlapci jménem Rob Cole (Tom Payne), jehož vzácný dar vycítit smrt jej společně s touhou po poznání zavedl z ponuré Anglie 11. století až do Isfahánu v Persii, kde se stal žákem slovutného medika (resp. hakima) Ibn Sina (Ben Kingsley). Německý režisér Philipp Stölzl (Vražedná stěna, Agent na útěku) se mohl opřít o oblíbenou knižní předlohu spisovatele Noaha Gordona a ačkoli se od ní scénář zásadním způsobem odklonil, výsledek i tak nabídl poutavou podívanou založenou na konfrontaci křesťanského středověkého tmářství a moderní orientální medicíny.

Ne že by se filmu nedalo nic vytknout. V jádru šlo o velmi jednoduchý příběh, který měl blíž k čiré fabulaci než k historické fikci a jehož samotná zápletka (včetně milostné linky) připomínala spíš harlekýn než cokoli jiného. Na druhou stranu středověké lékařské prostředí bylo dostatečně atraktivní, Tom Payne byl pro roli jako stvořený a hudba Inga Ludwiga Frenzela natolik podmanivá, že si Ranhojič své diváky našel. Ostatně takové Statečné srdce nebo Gladiátor na tom nebyli s historickou přesností o mnoho lépe a stejně jako Ranhojič sázeli spíš na atraktivitu tématu než na historické reálie.

Druhý Ranhojič přichází do kin s odstupem 12 let a je otázka, co přesně bylo důvodem pro pokračování relativně uzavřeného příběhu. Spisovatel Noah Gordon sice napsal celou „ranhojičskou“ trilogii, tu ale rozprostřel na ploše několika staletí. Filmové pokračování se naopak věnuje návratu Roba Colea do Anglie, kde společně s několika dalšími hakimy hodlá založit nové centrum lékařské vědy a sloužit Hippokratově přísaze. Režisér Philipp Stölzl tím opustil bezpečí literární předlohy a pustil se vstříc neprobádaným kapitolám života anglického medika. Pod scénářem je přitom podepsaná hned pětice spoluautorů (kromě režiséra samotného ještě Stewart Harcourt, Caroline Bruckner, Jan Berger a Marc O. Seng), kteří se rozhodli, že navážou na epické finále prvního Ranhojiče a udělají z jeho pokračování další hru o trůny. A to ve vlastním i přeneseném slova smyslu.

Víc než o medicínu se totiž tentokrát jedná o politiku. Rob Cole díky svým moderním lékařským postupům získává přízeň části anglického dvora a je zatažen do neodmyslitelných palácových intrik a následné občanské války. S historií to má pramálo společného, ale to už byl kámen úrazu i v prvním díle, přičemž ani zde se nejedná o nejzásadnější problém. Ten naopak spočívá v tom, že druhý Ranhojič chce být něčím, na co nemá rozpočet ani dobře propracovaný příběh. Přitom co do obsazení se vsadilo na absolutní jistotu. Tom Payne se vrátil do ústřední role a k němu autoři přihodili hned trojici herců ze seriálového hitu Hra o trůny – Owena Tealea, Liama Cunninghama a především Aidana Gillena. K nim přibyla ještě Emily Cox (seriálové Poslední království) coby mocichtivá anglická královna a několik dalších herních figur politické deskovky, aby společně rozehráli partii, kterou ovšem nešlo důstojně odehrát.

Zásadní problém je v tom, že Ranhojič se pustil do příliš rozmáchlého příběhu. Vedlejších postav je celá řada, žádná z nich ale není napsaná tak, aby přirozeně propojila filmový děj a divákovy emoce. Intriky jsou podávány tak nějak samo sebou, bez větší hloubky a spadají do kategorie těch méně zajímavých. Drobná kriminální podzápletka je sice fajn, nicméně je sehraná až příliš naivně. Což je hrozná škoda, protože zmíněný trojlístek ze Hry o trůny hraje spolehlivě to své, stejně jako Emily Cox coby ústřední záporačka. Je vlastně obdivuhodné, že s tímto hereckým obsazením nedosáhne Ranhojič II na lepší příčku než výpravnější televizní inscenace, což pro režiséra Philippa Stölzle rozhodně není dobrá vizitka.

Druhým problémem je fakt, že zdravotní zákroky už tady nehrají prim. Místo toho se primárně řeší politika, ale aby to nebylo úplně odtržené od tématu, hodili autoři do hry keltské obřady coby základ středověké psychologie a psychiatrie. To samo o sobě způsobuje lehce pozdvižené obočí, protože konání lékařských zázraků je zde ještě víc odtržené od historické reality než v předchozím díle, kde se jednalo „pouze“ o zákroky na lidském těle. Schopnosti Roba Colea vyléčit pomocí druidských praktik duševní poruchu je až příliš zkratkovitá pomůcka, ke které se spoluscenáristé uchýlili jenom proto, aby nějak využili jinak zahálející lékařské prostředí.

Přehrajte si trailer Ranhojič navíc překvapivě nefunguje ani po výpravné stránce. Počet trikových záběrů je přiměřený rozpočtu, ale na rozdíl od prvního dílu se jimi nedaří navodit patřičnou historickou atmosféru. Je to samozřejmě dané mnohem větším počtem lokací, nicméně tím nejde ospravedlnit fakt, že to celé vypadá až příliš televizně. Zamrzí i některé akčnější pasáže, které strhávají příběh víc na stranu akčního fantasy dobrodružství než směrem k uvěřitelnému historickému dramatu. Někdy méně znamená více. Pokud se vám ale líbila jednička a zajímá vás, jak to s Robem Colem bylo dál poté, co se vrátil do vlasti, nebude pro vás druhý díl nijak velkým zklamáním. Příběh o nespravedlnosti a boji proti lidské omezenosti je totiž univerzální a v jádru funguje i zde.