Těžko říct, co tvůrce filmového Ranhojiče přimělo k tomu, aby po 12 letech pokračovali. Knižní předloha má u publika pořád příznivé hodnocení, ale finanční výsledky adaptace zase tak oslnivé nebyly. Tržby 57M dolarů v poměru k 32M rozpočtu rozhodně neuchvátí. Ostatně, takto rozsáhlé filmové produkce jsou v Evropě i dnes spíše výjimka a partneři se do spolupráce nijak nehrnou. Ne nepodstatná je skutečnost, že Ranhojič 2 neadaptuje druhou knihu v sérii spisovatele Noaha Gordona (ta se odehrává v 19. století), ale přichází s vlastním příběhem, který rozvíjí původní postavy a svět, kdy byly medicína a celostní péče ještě v plenkách. Tentokrát se z prosluněného Orientu přesuneme do depresivní a deštivé Evropy. Mezinárodní premiéra o Vánocích naznačuje, že tvůrcům sebevědomí nechybí a jdou do střetu s největšími studiovými blockbustery čelem. Pokračování sice zvedlo produkční hodnotu angažováním herců ze Hry o trůny, zároveň se ale odchýlilo od ducha originálu a vypadá jako levná generická televizní fantasy. Barevná paleta jedničky dávala vyprávění lehkost, tady ji tlačí k zemi. Nejvíc však zarazí, že namísto delikátního umění léčit tu máme nicneříkající širokoúhlé průlety nad krajinou a dobývání jakési pevnosti. Ridley Scott by intimní i epickou linii propojit dokázal, u Philipa Stőlzla si tak jistý nejsem. Nám v ČR bude film hojit rány hned první den nového kalendářního roku, tak uvidíme.