„Proč nepoklekneš? Vždyť je to jen prosté gesto.“ Ptá se habsburský místodržící Gessler, ústřední lotr nové adaptace příběhu legendárního švýcarského hrdiny, Viléma Tella. Mýtus o střelci z kuše, jehož odvaha a skutky inspirovaly lid rozdělených švýcarských kantonů ke sjednocení proti hrozící habsburské nadvládě, stojí na počátku švýcarského národa. 

Stěžejní moment Tellova příběhu, iniciační incident švýcarské národotvorby a okamžik, který motivoval lid ke vzpouře, byla zlomyslná, krutá Gesslerova výzva, aby Tell sestřelil jablko posazené na hlavu vlastního syna. Uspěl, ale přísahal pomstu. 

Národy nejsou dílem náhody, napsal český historik nacionalismu Miroslav Hroch. Zde se toho ale na náhodu děje mnoho. Režisér historického snímku Nick Hamm, který převádí přímo drama Friedricha Schillera, si moc neví rady s tím, jak zkombinovat vznešený schillerovský jazyk zaznívající v dialozích a poměrně béčkově pojaté historické vyprávění plné násilí. 

Výsledkem je rozklížená podívaná, která sice netrpí divadelností ve všech ohledech – dostaneme například hojné množství přeletů nad poutníky putujícími alpskou krajinou –, ale jistá jevištnost, zejména když se opakovaně různé skupinky náhodou potkají, aby si mohly krátce promluvit ve filmu přetrvává, aniž by chtěl své divadelní kořeny jakkoliv reflektovat prostřednictvím divadelní stylizace (jako to například činila Tragedy of Macbeth s Denzelem Washingtonem. Divadelně působí i podezřele vysoké množství postav, které se příležitostně objeví jen v jedné či dvou scénách, aby něco řekly, a pak zmizí beze stopy.  

Oporu nachází film ve svém hlavním herci. Zde lysý Claes Bang, který obvykle hraje gentlemany středního věku od Draculy po kurátora výstavy v Östlundově Čtverci, mu dodává charisma i zdráhavost. Hammova nenápaditá, letargická režie však nedokáže vytěžit téměř nic ze scény, která je obvykle nanejvýš vděčná. Mluvím o velkém inspirativním proslovu před bitvou vyzývajícím k boji za svobodu. Ten zdejší patří k vůbec nejslabším v této oslavované kategorii. 

Hlad Tella přirovnal k Jáklově Žižkovi – a něco na tom je. Se svým předchůdcem sdílí zobrazení toho, jak se hnutí formuje zdola k boji proti mocnějšímu soupeři a má též staré prvotřídní herce v rolích šlechtice v pozadí, v Žižkovi to byl Michael Caine jako lord Boreš, zde se jedná o Bena Kinglsleyho který hraje Albrechta Habsburského, syna císaře Rudolfa, který porazil na Moravském poli Přemysla II. Otakara.

V čemsi podstatném se ale oba filmy liší: zatímco Žižka skončil ještě předtím, než mohl nastat jakýkoliv slavný incident v podobě husitských bitev a vozové hradby a vnadí na pokračování, které nikdy nevznikne, Tell pochopitelně příhodu s jablkem odvypráví ve velkém detailu. 

Přehrajte si trailer Vítané je, že si tvůrci uvědomují, že se ve středověku lidé koupali, a to nejen Geralt, u něhož to má jiné důvody. Nicméně druhá půle klišé zůstává – i čerstvě po koupeli mají postavy soustavně umazané obličeje. Úvodní scéna koupele vyústí v nejkrvavější a nejzábavnější akční scénu filmu, velmi povedená je i ta, kdy jeden ze sedláků habsburské vojáky doslova kosí, závěrečné bitvě však chybí gradace i dynamické režijní vedení. Jako ozvláštňující prvek slouží skutečnost, že se kladné postavy výjimečně nenacházejí v roli obléhaných, ale samy obléhají. Jelikož se nacházíme ve střední Evropě roku 1307, armády jsou přiměřeně malé, což je sympatické.  

Jako nanejvýš bizarní vnímám závěr snímku, který končí (spoiler) naprosto nepochopitelným cliffhangerem namísto oslavy švýcarského vítězství a voice-overem o svobodě. 

Vilém Tell se pochopitelně opět trefí do jablka – ale šipka vypuštěná jeho filmovou verzí se spíše než do tohoto kusu ovoce zabodne do chlapcových slabin.