Mám rád Wese Andersona i jeho filmy. Dělá si je hodně po svém, vždycky do nich ukecá skvělé herce, má sympaticky divný smysl pro humor i osobitý vizuální styl. Asi bych na to nemohl koukat pořád, ale každou jeho novinku si pustím rád a ideálně co nejdřív. Na jeho Psí ostrov jsem se tak logicky vcelku těšil, protože už Fantastický pan Lišák před pár lety ukázal, že animované filmy jsou pro andersonovský styl stejně vhodné jako ty hrané. A navíc to vypadalo dost roztomile. Bohužel nakonec to nedopadlo úplně tak, jak bych si představoval. 

Psí ostrov: FOTOGALERIE

Podíváme se do blízké budoucnosti, kdy japonské Megasaki City bojuje s podivnou nemocí, kterou roznášejí psi. Všichni čtyřnozí hafani bez páníčků tak putují nedobrovolně na ostrovní skládku, kde jsou ponecháni svému osudu. Tohle se děje už půl roku a psí divočina teď uvítala jednoho nečekaného návštěvníka. Je to Atari, adoptovaný syn starosty Megasaki City, jenž ukradl letadlo a odletěl sem hledat svého psího kámoše Flíčka. Hned po přistání/pádu narazí na partu místních drsňáků. Ti se rozhodnou mu s hledáním pomoci, a tak začíná cesta přes divočinu, ve které by se nejspíš líbilo i Šílenému Maxovi a na konci se možná lidský a psí hrdina setkají a zjistí, že s tou smrtící nemocí to možná bylo trošku jinak, než jak se zprvu zdálo…

První půlhodinu se zdá, že Psí ostrov je přesně to, na co jsem se jako fanda Andersona těšil. Vypadá to krásně, stop-motion animace se sem hodí víc, než kdyby šlo o klasický animák, suchý humor nechybí a celé je to sympaticky divné a úsměvné. Třeba i v tom, že sice víme, co si říkají psi, kteří mluví (štěkají?) anglicky a máme k tomu titulky, ale pro japonské hrdiny potřebujeme buď překlad od profesionální tlumočnice, nebo americké studentky na výměnném pobytu. Ve filmovém Japonsku se navíc stylově a působivě míchá sci-fi, postapokalyptická atmosféra a takový ten tradičně-filmový pohled na zemi vycházejícího slunce, takže pochopitelně dojde na sumo, exotické rituály nebo polonahé loutky šíleně mlátící do bubnů. To všechno ovšem Anderson servíruje divákům s citem a úctou Japonsku a jeho kultuře. Hezky se na to kouká. Naneštěstí se brzy ukáže, že to je tak trochu všechno. 

On ten Psí ostrov je i přes všechnu divnost, osobitost a svéráznost vlastně hrozně moc obyčejný. Jakmile si člověk zvykne na ne úplně klasický vizuál a naladí se na andersonovskou vlnu lehké divnosti, pochopí, že nakonec jde o úplně klasických příběh o tom, jak se jde z jednoho místa na druhé a během té doby k sobě dva hrdinové hledají cestu, někdo se polepší a někoho po zásluze čeká potrestání. A že to je ve skutečnosti až moc předvídatelné, okoukané a neoriginální. Nikdy bych nečekal, že právě tohle budu psát o novince režiséra Života pod vodou, Až vyjde Měsíc nebo Gradhotelu Budapešť. Rozumím tomu, že jeho Psí ostrov má být do značné míry pro děti a nemám s tím problém. Chápu, že pro menší diváky je třeba vyprávění trošku uzpůsobit a nepřehánět to s blbnutím a experimentováním, na druhou stranu od půlky se mi do hlavy vkrádala dost nepříjemná myšlenka, jestli náhodou nebude problém v tom, že režisérovi jednoduše došly nápady. Pevně doufám v tu první variantu, ale jasno nejspíš budeme mít až po dalších filmech. V každém případě je Psí ostrov asi nejméně andersonovský film vůbec. 

Přehrajte si trailer Samozřejmě to neznamená, že je špatný. Pořád jde o celkem zábavnou, chytrou, hezky vypadající a dobře odvyprávěnou podívanou, která určitě pobaví malé i velké milovníky psů. Vedle starších věcí jednoho z nejsvéráznějších tvůrců současnosti ale působí Psí ostrov trochu jako když si děláte čaj z už jednou vymáchaného pytlíku. Není to prostě tak dobré, jak by mělo být. A jak jsme zvyklí. Pejskaři to ovšem budou milovat stoprocentně, o tom žádná. Já jsem však čekal víc. Popravdě o dost víc. To, co by u spousty filmařů byl příjemný nadprůměr, je u Wese Andersona malé zklamání.