Benátky, 1947. Světoznámý detektiv Hercule Poirot se stáhl do ústranní, aby po letech strávených v blízkosti smrti dožil v osamění už pouze se svými knihami, kytkami a dvěma dokonale symetrickými vejci každý den ráno k snídani (nebo v tomhle případě dvěma vejci různých druhů a tvarů, protože Itálie…). Jakmile však do jeho nenápadného domova zavítá bývalá přítelkyně, proslulá autorka detektivních románů Ariadne Oliver (Tina Fey), aby ho požádala o pomoc při rešerši na její novou knihu, příslib nerozluštitelné záhady jej přece jen donutí upravit si knír a vyrazit zpátky do akce.

Nový „whodunit“ Kennetha Branagha (který je zpátky před kamerou i za ní) Přízraky v Benátkách je už třetím dílem série, kterou v roce 2017 odstartovala Vražda v Orient expresu s tehdy nesmírně nabušeným obsazením. Nejnovější film se tak hvězdnou sestavou chlubit nemůže, kromě Branagha a Fey si zde zahráli ještě Michelle Yeoh, Kelly Reilley, Jamie Dornan, Riccardo Scamarcio (záporák z dvojky Wicka), Emma Laird nebo Kyle Allen. Minimálně z pohledu sympatií se však tenhle ansámbl rozhodně povedl víc jak třeba proklínané obsazení druhého dílu. A to není zdaleka jediná přednost, kterou se snímek může oproti ošklivě digitální dvojce chlubit.

Jestli se musí Branaghovi něco nechat, tak je to způsob, jakým se mu daří každým dalším filmem stylizovat Poirotovo pátrání do něčeho trochu jiného. Jednička si hodně pomáhala stísněným prostorem a byla poměrně akční, dvojka pak vsadila na výpravnost a opulentní celky. Třetí film jde cestou mysteriózního hororu. Namísto pouhých lekaček ale volí daleko zajímavější řemeslná řešení jako zabírání z vychýlených úhlů, časté detaily na tváře, hru se světlem a kontrasty, popřípadě třeba scény zabírané handheld kamerami z první osoby. Důležitou roli zde pak hrají i zvuk a v opačném gardu ticho. Výsledkem je tak nesmírně šmrncovní a skoro až artová záležitost, u níž cinefilové budou chrochtat blahem a běžný divák si alespoň rozšíří obzor o něco neobvyklého.

Vizuálně i herecky (zamrzí jen malý prostor pro Yeoh) se každopádně Benátkám daří být po většinu úderné (a oproti dvojce výrazně kratší) stopáže poměrně strhujícím dílem, jenže co samotný příběh? Tady slavný detektiv už potřetí trochu naráží, minimálně tedy u mě, protože ani napotřetí jsem nedostal v mých očích zcela dotaženou záležitost. Ačkoliv na papíře případ servíruje jeden často šokující zvrat za druhým, v praxi mě vlastně ani tolik nezajímalo, jestli byl vrahem zahradník (v tomhle případě pověrčivá asistentka), nebo lékař (v tomhle případě lékař trpící posttraumatickou stresovou poruchou).

Místo toho jsem si spíš užíval, že se konečně dostáváme hlavní postavě více pod kůži. Zaprvé už jen fakt, že se Poirot v tomhle filmu rozhodl pověsit své detektivní schopnosti na hřebík dává postavě hloubku, na jakou jsme v předchozích dílech nebyli zvyklí. Přízraky v Benátkách jsou tak v jádru daleko více o hrdinovi samotném, spíš než o případu, který řeší. I ten tu však má své místo, a právě skrze něj Branagh testuje zejména víru hlavního hrdiny, stejně jako jeho odolnost tváří v tvář další sérii tragických úmrtí.

Přehrajte si trailer Třetí film tak zkrátka využívá faktu, že si divák s proslulým detektivem něco málo odžil, a může se na tom stavět. Stejně tak se zde pracuje s tématem válek, a jak se na psychice některých lidí z té doby mohly podepsat. Ačkoliv je to možná právě tenhle aspekt, který bych ve filmu z poválečné Itálie čekal rozvedený ještě o něco víc a líp. Co se hororového pozlátka týče, Přízraky v Benátkách fakt nebudou nikoho v noci budit ze sna, na to nejsou dost strašidelné, krvavé (vše se odehrává v rámci mládeži přístupného ratingu), ani jiným způsobem nepříjemné. Pokud ale toužíte po tom strávit hodinu a půl v přítomnosti sympatického, byť tentokrát maličko ztraceného detektiva s nezaměnitelným přízvukem, kterak v atmosférické lahůdce čelí duchům minulosti, nebudete z kina odcházet zklamaní.